Byla to láska na první pohled, na ten klenot jsem ale neměla a nevěřila, že někdy mít budu. Nakonec mě osud vyslyšel a v jednom z bazarů ho po mnoha letech objevila.
Po tom úžasném autě jsem snila od chvíle, kdy jsem ho uviděla v časopise. Byl to designérský klenot. O takovém autě jsem mohla jedině snít, protože pro mě bylo cenově nedostupné.
Ovšem jak čas šel, já se vdala a pořídila si děti, najednou jsem potřebovala jezdit i já, nejen můj manžel.
Rozhlížela jsem se po autobazarech a hledala nějaký ojetý vůz. A tak jsem ho najednou uviděla! Stál si smutně v jednom bazárku. A navíc ta úžasná barva! „To je tak krásná modrá!“ povídám. Tehdy už desetiletá dcera mi na to povídá: „Fialová!“
Chci ho!
V papírech mělo modrá pastel. Nebylo vůbec drahé. „Je to automat, americká verze,“ povídá majitel bazaru, a tak je levné.“ − „Já ho chci!“ vydechla jsem… Manžel se se mnou málem rozvedl, když tu káru uviděl.
Bratranec automechanik si klepal na hlavu, že mi to auto sežere nohu, jak je hladové.
Švagr policista lomil rukama, že se v tom rychlém a silném fáru zabiju. „Proč sis nekoupila škodovku?“ Ptali se všichni.
„Proč?“ Odpovídala jsem na to, „Pro slepičí kvoč!“ Nalepila jsem si červený puntík na tachometru v místě, které odpovídalo v mílích naší padesátce a začala jezdit.
Chránilo mě
Několikrát jsem se dostala do nebezpečné situace, kdy jsem čekala, že se vybourám, jednou jsem dokonce pustila volant a čekala náraz, auto zastavilo samo milimetry od toho přede mnou. Začala jsem podezírat, že můj fordík myslí a cítí.
Vždy jsem ho totiž pohladila po kapotě, když jsem do něho nastupovala. Nikdy se na něm nic neporouchalo. A to mu už táhlo na patnáct. V tu dobu se objevilo jiné auto, mladší, výhodné a hlavně se objevil také zájemce o to moje, který byl z něho u vytržení.
Bude v dobrých rukou, říkala jsem si. Tak jsem se s milovaným autem rozloučila a přesedlala na jiné. Jezdila jsem necelý rok, když si jednu sobotu frčím po dálnici.
„To vypadá jako moje staré,“ říkám si, když se blížím k červenému trojúhelníku. Kapota otevřená, v ní se pohrabuje člověk. Zastavila jsem. „Jen jsem ho koupil, porouchalo se,“ povídá ten muž, volající na asistenční službu.
Poznal mě snad?
Stojím dva metry před svým bývalým autem a koukám na něj. To auto se pohnulo z místa. Pomalu se sunulo ke mně a zastavilo se mi u nohy jako věrný pes.
Muž se hrozně lekl, doběhl auto a skočil do něho. Pohladila jsem ještě naposledy svého čtyřkolého mazlíčka, nasedla do svého nového auta a s těžkým srdcem odjela. Tohle mi nikdy nikdo nevysvětlí.
Terezie (57), Praha