Maminka mi říkala, abych touhle cestou raději nechodila, já jsem ten den ale neměla rozhodně na vybranou. Na její varování jsem nedala a navždy mi to změnilo život.
Můj tatínek byl myslivec, vyrůstala jsem tedy na samotě v hájence u lesa, což bylo vždy kouzelné ale i náročné. Musela jsem vstávat opravdu brzy, abych se dostala do školy a do práce. Nejbližší autobusová zastávka totiž zrovna blízko nebyla.
Auto jsme neměli a každá taková ranní cesta přes les k autobusu mi zabrala bezmála hodinu. Byla tu tedy ještě jiná, podstatně kratší cesta podél širokého potoka a potom přes lávku rovnou do vsi, tuhle trasu mi ale maminka odjakživa zakazovala.
„Nikdy nechoď přes lávku, je vratká, spadla bys do vody,“ říkala a já doufala, že se někdy najde někdo, kdo lávku opraví a já se nebudu muset trmácet přes hory doly. Dospěla jsem, dodělala školu a nastoupila do práce, na naší samotě se ale nic nezměnilo.
Rodiče stále neměli auto. Stará lávka byla dál v hrozném stavu, ne-li horším. A já byla odhodlaná, že si za první ušetřené peníze auto pořídím. Konec vstávání v půl páté ráno! Na to zadrnčení budíku ve tmě jsem si prostě nikdy nezvykla.
Není jiná možnost
Jednoho rána ale budík nezazvonil.Vzbudila jsem se, venku už svítalo a za oknem se rodil zimní den. Podívala jsem se na hodiny a zhrozila se. Za chvíli jede autobus, nemám šanci ho stihnout. Leda bych to vzala přes lávku.
Nemohla jsem přijít pozdě do práce. Vystřelila jsem z hájenky jako šíp. Bořila se po lýtka ve sněhu na neprošlapané cestě, až jsem přiběhla k lávce. Byla opravdu v prachbídném stavu.
Většina prken už chyběla, musela jsem se tedy vydat po holém trámu. Jiná možnost nebyla. Kolena se mi klepala, nesmírně to klouzalo a já se urputně přidržovala zábradlí, které už drželo jen na čestné slovo.
Na vás jsem čekala
„Co tam děláte, ženská? Chcete tam spadnout?“ ozval se odněkud mužský hlas a já samým leknutím zavrávorala ještě víc. Naštěstí už jsem byla skoro na konci, a tak můj pád zachytily ještě včas nějaké cizí, silné ruce, které mě stáhly na břeh.
Přede mnou stál pohledný muž v uniformě lesníka a nevěřícně na mě zíral. „Děkuju, já běžím na autobus,“ řekla jsem ještě rozklepaným hlasem. „A proto si tu hrajete na kaskadéra?“ smál se a očividně si myslel, že jsem blázen.
„A co tu děláte vy?“ zeptala jsem se a on se usmál a řekl: „Já jsem přišel opravit lávku!“ Musela jsem se smát. „Tak na vás já čekám celý život,“ řekla jsem mu a tehdy jsem nevěděla, kolik pravdy v té větě je. Zachránil od věčné samoty můj domov ale i mě. Lávku opravil a za rok mě přímo na ní požádal o ruku.
Květa (63), Pardubicko