Myslela jsem si, že po smrti tchyně zavládne v mém životě konečně klid. Jenže jsem se spletla. Její duch mě stále pronásleduje a znepříjemňuje mi život.

Svoji tchyni Romanu jsem nemohla vystát. Když pak jednoho dne zemřela, musím přiznat, že se mi ulevilo. Bohužel ne na dlouho. Od její smrti se mi začala lepit smůla na paty. Dokonce jsem měla i nehodu, po které jsem byla několik týdnů v nemocnici.

Byla jsem i chvíli v bezvědomí. A v něm jsem se s Romanou znovu setkala. Nemůžu říct, že by Romana byla vyloženě špatná ženská, ale prostě jsme si spolu od prvního dne nesedly. Na rovinu říkám, že jsme se neměly rády. Bylo to oboustranné.

Viděla na mně jenom samé chyby

Mně vadilo, že na mně pořád hledá chyby. Jí jsem se zase nezdála dost dobrá pro jejího syna Milana. Nedokázala se smířit s tím, že obyčejná prodavačka dokáže jejího synáčka udělat šťastným. Nikdy se o něj nechtěla dělit.

Když zemřela, ulevilo se mi. Jak se ale zdá, ona se rozhodla, že mě bude trápit dál, ze záhrobí. Romana dokázala skvěle klamat tělem. Na první pohled vypadala jako miloučká starší paní, která by se pro ostatní rozkrájela. Byla to ale jen přetvářka.

Milovaný synáček

Svého synáčka zbožňovala a hlídala ho jako oko v hlavě. Bylo úplně jedno, že Milan už je dospělý čtyřicátník. Pořád mu volala a neustále se pletla do našeho manželství. K mé smůle měl ale Milan pro svoji maminku slabost a vždycky jí zobal z ruky.

Pronesla proroctví

Naše manželství bylo pohodové, vlastně jediným důvodem našich hádek byla Milanova matka. Nikdy mě před ní nebránil, což mi samozřejmě vadilo. Když jsem na ni nasazovala, byla jsem za tu špatnou já.

Jednou mi dokonce Romana po ostré hádce řekla něco, co slyším v uších ještě dnes.

„Nikdy ti nedám pokoj. Ty si Milana nezasloužíš. Ať budu živá, nebo mrtvá, nedám ti spát,“ křičela na mě a znělo to jako proroctví. Před necelým rokem Romana nečekaně zemřela. Aniž by to kdokoli tušil, měla rakovinu žaludku, což se ale ukázalo až pozdě. Podstoupila operaci, ale bohužel nemoci nakonec podlehla.

Po její smrti přišla úleva

Po její smrti se však situace doma výrazně nezlepšila. Možná jen z toho pohledu, že už mi nikdo psychicky neubližoval. Milan po ní velmi tesknil, zatímco já cítila spíše úlevu a vytoužený klid. Na její pohřeb jsem jít nechtěla, ale Milan na tom trval.

„Určitě by byla ráda,“ lhal si do kapsy. „To si opravdu nemyslím. Vždyť mě neměla ráda,“ oponovala jsem mu, ale nakonec jsem šla.

Spatřila jsem její tvář

Když jsem se dívala na rakev, kde Romana ležela, nic jsem necítila. Žádný smutek, bolest nebo lítost. Jen spravedlnost a již zmíněnou úlevu. Co mě ale znepokojilo, bylo, že jsem měla v jednu chvíli pocit, že jsem spatřila na stěně její tvář, jak mi hrozí.

V ten okamžik mě zamrazilo po celém těle. Uplynulo od pohřbu asi pět dní a já jsem dostala ošklivý zápal plic. Skoro bych řekla, že z minuty na minutu. Nikdy v životě mi nebylo hůř.

Nemohla jsem spát

Sotva jsem se z toho dostala, přišly problémy se spaním. Mohla jsem být sebevíc unavená, přesto mi nešlo usnout. Propadla jsem se do snů třeba na hodinu, ale pak jsem se stejně vzbudila. A to s pocitem, že mi někdo sedí na posteli a upřeně se na mě dívá. Bylo to tak sugestivní, že jsem už nedokázala usnout.

Všechno se mi hroutilo

Sehnala jsem si i nějaké bylinkové čaje, ale nebyly k ničemu. Celou noc mi byla ukrutná zima, i když jsem měla v pokoji přetopeno. Měla jsem ledové ruce a často se mi motala hlava.

Moje únava a s ní spojená nesoustředěnost se rychle začaly projevovat i v mém osobním životě. V práci jsem dělala chyby a díky tomu mi vedoucí sáhla na výplatu.

Jeden měsíc mi dokonce z výplaty nezbylo skoro nic. Pomalu, ale jistě jsem se začínala ocitat na pokraji zhroucení. Do toho všeho na mě začal být manžel zlý. Často mi dával za vinu, že jeho matka zemřela. „Kdybys na ni byla hodnější, možná by tady ještě byla. Neměl jsem tě poslechnout, když jsi zakázala, aby u nás bydlela,“ vyčítal mi.

Příkaz ze záhrobí

Všechno bylo špatně. Únava, problémy v práci a do toho krachující manželství s Milanem. A aby toho nebylo málo, měla jsem ještě autonehodu. Na křižovatce do mě vlítl kamion. Byla jsem pár okamžiků v bezvědomí.

A během té chvíle jsem se znovu setkala s Romanou. Řekla mi něco, na co musím pořád myslet. „Pokud od mého syna odejdeš, dám ti pokoj. V případě, že s ním zůstaneš, zažiješ peklo,“ zaznělo z jejích úst.

Co bude dál?

Neměla jsem v plánu ji poslechnout. Jenže neštěstí a smůla mě doprovázejí na každém kroku pořád. Nic není jako dřív. Na co sáhnu, to skončí špatně. Bojím se, že budu muset nakonec udělat to, co Romana chce, abych mohla ještě normálně žít. Protože jinak mě její duch bude nejspíš strašit až do konce života.

Dominika J. (45), Domažlice