Byly jsme se sestrou dvojčata a říkaly si, že si jednou vezmeme za muže také bratry a svatbu budeme mít ve stejný den. Osud nás ale vypekl.

S rodiči jsme tehdy se sestrou dvojčetem oslavily osmnáctiny, a odpoledne na nás čekaly kamarádky. Mně se ale udělalo těžko od žaludku. „Čekají tam na nás,“ naléhala na mě sestra. Držela jsem se za břicho. „Musíš jít sama!“ Ještě nikdy jsme se na tak důležitou schůzku nerozdělily.

Restaurace patřila strýčkovi naší kamarádky Lenky. Během prázdnin tam vypomáhal jeho syn. „Jirko, žádné techtle mechtle se zákaznicemi,“ varoval ho otec. „Máš před sebou ještě rok na studiích!“

Ale moje sestra a Jirka se ale do sebe zakoukali. Tajnému románku jako z červené knihovny dělala spojku pouze Lenka. Léto se chýlilo ke konci, Jirka se chystal zpět na studia do Prahy a moje sestra byla zoufalá.

Práskla jsem to

Sestru jsem dobře znala, bylo mi proto jasné, že se s ní něco děje. A tak jsem jí prohledala věci. „Jak jsi jen mohla za mými zády.“ držela jsem v ruce Jirkovu fotku a vějíř jeho milostných dopisů.

„Víš, co jsme si slíbily,“ křičela jsem. Brala jsem to jako strašlivou zradu. Nemohla jsem se s tím vyrovnat. A tak jsem se postarala, aby na sestru všechno prasklo.

Každá za sebe?

Oheň na střeše byl nejen u nás doma, ale naši rozčílení rodiče běželi pěkně zatepla do restaurace vyčinit panu majiteli a jeho povedenému synovi, který svedl naši Jitku. Jiří se postavil k situaci čelem s tím, že si Jitku vezme. Jeho otec se pokřižoval: „Pro Krista pána, ty musíš?“ „Ne, políbil jsem ji jen na tvář, “ špitl Jirka.

Když i Jitka přiznala, že mezi nimi nic nebylo, obě strany se uklidnily. Jitka musela domů a měla zaracha, zatímco Jirka zmizel do Prahy.

Díky tomuto střetu mezi mnou a sestrou došlo k tomu, že jsme se naučily žít každá za sebe, do té doby jsme bez sebe nedaly ani ránu.

Čas je ale nejlepší lékař. Zlosti se obrousily hrany a nám se za dva roky po sobě začalo stýskat. Jitka si nakonec svého Jirku vzala. Ten sice neměl žádného bratra, ale zato spoustu kamarádů. Tak jsem poznala Jirkova spolužáka Jardu.

Nakonec se naše přání částečně vyplnilo. Svatbu jsme měly společně.

Marta (53), Brno