Po manželově smrti jsem brala několik let antidepresiva. Ale ani potom, co jsem je směla přestat užívat, jsem nebyla v pořádku.

Můj muž byl moje celoživotní láska, byl to pro mě poklad, nenahraditelný a neocenitelný. Naše manželství nebylo běžné.

Nejsem slepá, dobře jsem si všimla, jak ošklivě se k sobě partneři často chovají, a je mi známa skutečnost, že se polovina manželství rozvádí.

Martin a já jsme do žádné škaredé statistiky nepatřili, milovali jsme se tolik, že se to nedá vypovědět. A když nastal čas rozloučení, selhala jsem a naprosto jsem se zhroutila.

Věděla jsem, že by si zesnulý manžel nepřál, abych skončila na kapačkách v nemocnici, aby o mně doktoři pochybovali a nedávali rodině příliš naděje, že přežiji, ale prostě se to stalo. Následoval pobyt na psychiatrii a užívání antidepresiv.

Nějak to doklepu

Když jsem se po několika letech vzpamatovala z nejhoršího, nebylo mi dobře i tak. Trpěla jsem pocitem, že prostě nějak přežívám a že to už nějak dožiju, či lépe řečeno, doklepu.

Život mi ještě opepřila snacha, která žila v domnění, že jediné, co potřebuju, je nový chlap. „Ty ses zbláznila,“ vmetla jsem jí do tváře bez obalu. „Jediné, co potřebuju, je svatej pokoj.“

Nevěřila mi ani za mák a posílala mi domů různé starší a svobodné či rozvedené řemeslníky, například pokrývače a elektrikáře, pod záminkou, že se mi doma něco pokazilo, a v naivní víře, že se mi zalíbí a s některým z nich začnu žít nový život.

Několikrát jsme se kvůli tomu i pohádaly, bylo to totiž nesmírně trapné. „Zakazuju ti,“ ječela jsem, „posílat mi do domu dalšího chlapa!“

A zas jsem se ponořila do svého obvyklého života zahořklé, osamělé ženy, která skoro ani nevychází, s výjimkou nákupů či pochůzek po doktorech, kterých s léty bohužel přibývá.

Bič na smutek

A pak se stal zázrak. Způsobil ho můj syn, ač jsem ho zprvu proklínala. Jednoho dne přijdu domů od doktora a přicupitá mě přivítat štěně vlčáka, s buclatými tlapkami a velkýma hnědýma očima.

„Okamžitě si ho odneste!“ vřískla jsem v domnění, že dárce se schovává za ledničkou nebo za skříní. Doma však nebyla ani noha, s výjimkou štěněte. Okamžitě jsem synovi i snaše volala, připravená dštít oheň a síru. Nebrali telefon.

Štěně bylo hladové, kousalo mi do bačkory, nezbylo mi než se o něj postarat, ač jsem nadávala. Když pak mladí přijeli, ale až po několika dnech, na návštěvu, bylo pozdě jim štěně vztekle hodit do náruče.

Už ke mně přilnulo a já k němu. Deprese je pryč. A nikdy se nemůže stát, abych celý den nevyšla ven a jen civěla do stropu. To by mi Rex dal. Vyžaduje každodenní dlouhé procházky. Zbožňuji ho.

Jana (64), Chomutovsko