Myslela jsem, že mi ta žena chce pomoct něco dokázat. Bylo mi jasné, že to nebude zadarmo, ale nenapadlo mě, že mě chce okrást.

Denisou jsme se poznaly teprve před několika lety na jednom designovém jarmarku. Já jsem tam měla malý stolek s keramikou, kterou jsem vyráběla hlavně pro radost, a ona se u něj zastavila. Takových tam ten den prošlo plno, ale ona jediná se zajímala.

Kladla mi plno otázek, ale byla vtipná a milá, přišlo mi, že má skutečně zájem a chce mi pomoct. Keramika byla vždycky mým koníčkem, ale nikdy mě nenapadlo, že by se tím dalo uživit.

Tvořila jsem po večerech, většinu věcí rozdávala známým nebo je nechávala doma ve skříni. Denisa mi bez okolků řekla, že jsem blázen, když svůj talent schovávám před světem. Byla přesným opakem mě – průbojná, výřečná a sebevědomá.

Tvrdila, že umí prodávat, propagovat i jednat s lidmi, jen potřebuje kvalitní výrobky. A já je prý mám. Tehdy jsme si vyměnily telefonní čísla. Zavolala mi ještě ten večer, a tak to všechno začalo. Stala se ze mě velká podnikatelka a z Denisy má věrná parťačka. Práci jsme si rozdělily naprosto přirozeně.

Zažívaly jsme úspěch

Na mně bylo vymýšlení designů, hodiny u hrnčířského kruhu, experimenty s glazurami a samotná výroba. Denisa si vzala na starosti marketing, sociální sítě, komunikaci se zákazníky, e-shop a faktury.

Značka nám začala raketově růst. Naše misky a vázy se objevovaly v designových časopisech, zakázky se hrnuly. Denisa byla zářivou tváří firmy na večírcích, já jejím skrytým srdcem ušpiněným od hlíny.

Peníze jsme moc neřešily, všechno šlo na jeden společný účet, ze kterého se platil nájem ateliéru i naše výplaty.

Byla mou oporou

Před dvěma lety mě potkala fatální osobní tragédie. Náhle mi zemřel otec, na kterého jsem byla fixovaná. Psychicky jsem se naprosto sesypala. Upadla jsem do těžkých depresí a skončila na silných lécích. Denisa byla tehdy mým andělem strážným.

Neustále opakovala: „Moni, na firmu se vykašli. Já to zvládnu, ty odpočívej. Sklad máme plný, není to problém. Hlavně se uzdrav, o zbytek se postarám.“ V té době mi domů, mezi mými záchvaty úzkosti, přinesla stoh papírů k podpisu.

„Jsou to jen formální záležitosti pro úřady, abych mohla sama podepisovat smlouvy s dodavateli a hýbat s účtem, když jsi v neschopnosti,“ řekla a podala mi propisku.

Využila mého zhroucení

Vůbec mě nenapadlo číst drobné písmo právnické hantýrky. Věřila jsem jí a podepsala jsem všechno. Můj návrat do reality po půl roce intenzivní léčby pak představoval šok.

Když jsem se konečně cítila lépe a dorazila do naší dílny, zjistila jsem, že mé klíče nepasují do zámku. Kód od alarmu byl změněný. Na dveřích sice viselo naše logo, ale pod ním svítil nový nápis. Stálo tam, že jedinou majitelkou firmy je Denisa.

Ta mi nebrala telefony, přišla mi od ní jen zpráva, ať dorazím na schůzku. Napsala místo a termín, ani se nezeptala, zda se mi to hodí. Jenže místo ní mě očekával její právník.

A ten mi stručně vysvětlil, co se stalo. Šlo o ty papíry, které jsem jí podepsala. Přepsala jsem svůj padesátiprocentní podíl ve firmě na Denisu za symbolickou částku, která prý pokryla „pohledávky na zachování chodu firmy“.

Stvrdila jsem svým podpisem také konkurenční doložku, která mi zakazovala po dobu pěti let prodávat autorskou keramiku v naší zemi.

Vzala mi mé dílo

Když jsem začala hystericky křičet a plakat, právník mě upozornil, že bych neměla poškozovat dobré jméno firmy. Zmínil, že paní majitelka je obeznámena s tím, že jsem psychicky labilní a je připravena s tím vyrukovat v soudním řízení.

Samozřejmě mi doporučil, abych byla rozumná, firmu nechala být a šla se léčit. Nemusím se prý bát, paní majitelka našla několik schopných odborníků, kteří mě zastoupí.

Ano, sice budou vyrábět autorskou tvorbu někoho jiného, budou zpracovávat moje návrhy, ale to zjevně nevadí. No, asi jsem nebyla tak labilní, jak Denisa myslela. Nezhroutila jsem se, ale samozřejmě jsem jí neodpustila.

Denisa zneužila mou nejtemnější životní chvíli k tomu, aby mě ožebračila a vymazala z mého vlastního projektu. Dnes ji běžně vídám na sociálních sítích, kde s úsměvem vypráví o tom, jak „sama, jako silná žena, vybudovala úspěšný podnik“. Prodává mé vázy, mé nápady, mou duši.

Cestu jsem si i tak našla

Trvalo mi rok, než jsem to nějak zpracovala. Soudit jsem se nezačala, neměla jsem na to žaludek. Ale nevzdala jsem se.

Kvůli konkurenční doložce sice nemohu v oboru podnikat pod svým jménem, ale našla jsem jiné možnosti, jak se realizovat přes prostředníka v zahraničí. Nejsem tak neschopná, jak si Denisa myslela.

A proto je mi jasné, že bez mých nových nápadů se Denisina firma dlouho neobejde. Její nové kolekce, které se snaží navrhovat sama, jsou jen bezduché plagiáty a zákazníci to začínají poznávat. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.

Monika S. (48), Znojmo