Seznámila jsem se s Láďou na babiččině zahradě, kam přišel pomáhat s porážením stromu. Babička mě před ním ale varovala…

Babička se mě často ptávala, kdy se už konečně vdám. Dost mě to deptalo, protože mi bylo, dejme tomu, sedmnáct nebo osmnáct a na vdavky jsem nemyslela ani za mák.

Z dnešního pohledu to chápu, přála si dočkat se pravnoučátka, ale tehdy mě to rozčilovalo. Odsekávala jsem babičce, že se vdávat nechci. Pokaždé se, chudinka, zatvářila polekaně a mumlala si, že už mi přece pořizuje výbavu, peřiny, polštáře, ubrusy a porcelán.

„O žádnou výbavu nestojím,“ vedla jsem si svou. „Žít celý život s jedním chlapem, to musí být hrozná nuda. Nic pro mě, babi.“ Dnes je mi líto, že jsem ji tak děsila.

Nafrněný hezoun

Legrační je, že mě s budoucím ženichem seznámila právě babička, aniž to v té chvíli tušila. Jednou jsem k ní přišla, byla u ní náhodou kamarádka s vnukem, který tu pomáhal porazit uschlý strom. Zaujal mě na první pohled.

Asi dvacetiletý fešák, urostlý, tmavovlasý. Babička mi bázlivě šeptala: „Holka zlatá, na toho nekoukej. Je to nafrněný hezoun. Říkám ti, hezouna si neber, je s nimi kříž.“ Babička měla, pravda, s příliš pohlednými hochy špatné zkušenosti.

Děda byl, soudě podle portrétu visícího v obývacím pokoji, opravdu pěkný chlap. Utekl babičce se sousedkou do ciziny a nechal ji v Čechách samotnou s děckem. Proto měla z pohledných chlapů takový strach.

A čím víc mě před Láďou, tak se tenhle jmenoval, varovala, tím okouzleněji jsem se na něj dívala. Zdálo se, že ani on ke mně nezůstane lhostejný. Po práci dostal čaj a koláč, naše babičky si povídaly a my jsme se rovněž dali do řeči.

První kluk

A tak jsem, čemuž jsem se sama divila, rekordně rychle splnila babiččino přání brzy se vdát. Bylo mi devatenáct, zrovna jsem dostudovala střední školu a Láďa byl můj první kluk.

Neměla jsem s choulostivými věcmi pražádné zkušenosti, naši se styděli, neřekli mi o tom ani slovo a ve škole při rodinné výchově jsme se všichni tak chechtali, že z toho, co říkal odborník, nevím nic.

Po dvouměsíční známosti jsem čekala miminko a přišla babičce říct, že se budu vdávat, přesně tak, jak si přála. „Ale bereš si toho hezouna,“ špitla ulekaně. Ujistila jsem ji, že budu s Láďou šťastná, což se také splnilo. Zanedlouho se narodila Bětka.

Den jejího narození označila babička za svůj nejkrásnější den v životě. A ještě dlouho se z Bětky radovala. Mimochodem, výbava, kterou mi pořídila, peřiny, ubrusy a porcelán, mi přišla nesmírně vhod.

Miroslava (64), Trutnov