Když se ukázalo, že si manžel našel milenku, rozhodla jsem se trpělivě vyčkávat, přesvědčena, že se dříve či později vrátí k rodině.

Možná je to jedna z nejtěžších věcí na světě. Ale každý, kdo s tím má nějaké zkušenosti, se zapřísahá, že pokud odpustíte, znatelně se vám uleví.

Když se ke mně doneslo, že si manžel pořídil milenku, zaťala jsem zuby a rozhodla se počkat, až ho poblouznění přejde. Tehdy jsme vychovávali dvě dospívající děti, považovala jsem za samozřejmost, že se k nám nakonec vrátí, budu-li chápavá a trpělivá.

Jenomže veškerá trpělivost byla k ničemu. Milenka totiž přišla do jiného stavu. Čekali spolu miminko. I toho jsem se domákla a nevěrníkovi zabalila kufry a vystrčila je před dveře.

Nedbala jsem vyděšených očí Ivanky a Petra. Tohle se už muselo řešit radikálně. Pochopil to. Vzal kufry a šel.

Rok nebo dva

To období mám v mlze, sáhla jsem si na dno. Finanční krize, tahanice kolem rozvodu, utěšování dětí, které nechápaly, co se s naším životem stalo, to všechno se na mně podepsalo. Byla jsem kost a kůže, užívala jsem antidepresiva. Uplynul rok dva.

Těžce jsem se hrabala ze dna, ke stávající práci si přidala ještě jednu, aby děti nestrádaly. A ony mi začaly kamsi záhadně mizet. Přicházely domů až večer. „To máte pořád odpolední vyučování nebo co?“ bručela jsem naštvaně.

Nakonec už musely s pravdou ven, ale lezlo to z nich jako z chlupaté deky. „Byli jsme se podívat na brášku,“ přiznal Petr s očima zabodnutýma do podlahy. „Cože?“ zařvala jsem. Nevěřila jsem svým uším. „Na brášku,“ zopakovala Ivanka provinile. „Je tak krásnej!“

Je roztomilý…

Jako by do mě udeřil blesk. Takže ony, moje děti, byly tam, u té ženské, kterou jsem nenáviděla, a obdivovaly její dítě. Tu noc jsem nespala ani vteřinu. Tak těžký byl v té době můj vnitřní boj.

Věděla jsem, že se scházejí s otcem, ale myslela jsem, že chodí třeba po parku, do cukrárny nebo do zoo. Anebo jsem si to nechtěla připustit. Bolestně mě to zasáhlo. Dlouhou dobu jsem se trápila a užírala. A jednoho dne jsem se rozhodla k činu.

Pobídla jsem děti, aby mě zavedly k bytu, kde bydlí jejich nevlastní bráška. Vypadaly hodně udiveně a podobně vypadali můj bývalý s chotí. Chlapečka mi ovšem ukázali. Byl roztomilý. Hezky se na mě usmál.

Vůbec za nic nemohl, jediné, co chtěl, bylo hrát si s mou kabelkou. Od té doby jsem se pokoušela bývalému manželovi odpustit, co mi udělal, a myslím anebo doufám, že se mi to podařilo.

Kateřina (64), Havlíčkobrodsko