S manželem jsme se těšili na sraz se spolužáky ze střední školy. Během cesty jsme však zažili něco neuvěřitelného, nad čím zůstává rozum stát.

S manželem jsme před lety zažili něco, co nám nikdo nevěří. Svezli jsme stopaře, což by nebylo nic divného. Jenže on se během jízdy záhadně vypařil z našeho auta. Oba jsme z toho byli vystrašení a neuměli jsme si to vysvětlit.

Těšili jsme se na dávné přátele

Některé lidské tragédie mohou mít dopad ještě dlouho po smrti daného člověka. A to například v podobě přízraků či přímo duší nebožtíků. Říkám to z toho důvodu, že jsme s manželem Petrem zažili něco, čemu se jen těžko věří.

Už to bude skoro devět let. Ten víkend jsme jeli na menší třídní sraz a vzhledem k tomu, že jsme se s manželem potkali na střední škole ve stejné třídě, měli jsme tam cestu oba.

Počasí, že by psa nevyhnal

Většina našich spolužáků na vesnici zůstala. Naše rodná vesnička na severu Čech je skutečně malinká. Jakmile do ní vjedete, víte, že jste našli oázu klidu. Vyjeli jsme už v pátek odpoledne, hned po práci.

Měli jsme před sebou zhruba osmdesát kilometrů, takže jsme nechtěli jet za tmy. Byl už totiž pozdní podzim a předpověď neslibovala zrovna přívětivé počasí.

Brzy se stmívalo a ten den navíc lilo jako z konve. Nám to ale náladu nezkazilo. Těšili jsme se na staré kamarády a na to, jak si popovídáme, zavzpomínáme na mladá léta a popijeme.

Mladík u krajnice

Cesta byla dlouhá a kvůli nepřetržitému dešti i nebezpečná. Manžel byl však dobrým řidičem, takže jsem věděla, že pojede opatrně a jízdu přizpůsobí nepřízni počasí. Ujeli jsme asi třicet kilometrů, když jsme v jednom úseku zahlédli stopaře.

Chtěli jsme udělat dobrý skutek

Manžel navrhl, abychom ho svezli. „Přece ho nenecháme stát v tom dešti, ne?“ argumentoval a já souhlasila. Mladík neměl v ruce žádnou ceduli s nápisem, kam jede.

Jeho výraz byl poněkud strnulý, tvář pobledlá a oblečení – to působilo jako z doby před třiceti lety. Přesto jsme se rozhodli, že uděláme dobrý skutek, a manžel zastavil u krajnice.

Nepřítomně hleděl před sebe

Mladík se usadil na zadní sedačky a nepřítomně se díval dopředu. Neřekl ani slovo. S manželem jsme se na sebe rozpačitě podívali. „Tak kam to bude, mladíku?“ zeptal se Petr. „Sloup, děkuji,“ odvětil. Oba jsme se na sebe s manželem podívali.

V hlavě se mi začaly honit myšlenky, co když je to nějaký zloděj, nebo snad dokonce vrah. Manžel je známý svým humorem, a tak se snažil chlapce rozmluvit. Úspěšný ale nebyl. Mladík nereagoval na nic z toho, co mu manžel říkal. Jen strnule hleděl před sebe.

Dostala jsem strach

Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Počítala jsem kilometry do místa, kde ho vysadíme. Cesta ubíhala pomalu. Zdálo se, že jedeme už celou věčnost. Navíc mladík velmi prapodivně zapáchal. Přirovnala bych to k hnilobě. Větrat jsme však kvůli úpornému dešti nemohli.

Nechápali jsme, co se stalo

Zbývalo už jen několik málo kilometrů k místu, kde chtěl vysadit. Měla jsem pod nohama deštník a chtěla ho mladíkovi nabídnout, aby nezmokl, než dojde domů. Když jsem se ale otočila, zůstala jsem beze slova zírat.

Mladík, který nám ani neřekl své jméno, tam nebyl. Prostě se vypařil! Manžel samým šokem zastavil. Vrátili jsme se o pár metrů zpět, ale nikdo na silnici neležel. Absolutně nám to nedávalo smysl. Nenapadlo nás žádné racionální vysvětlení. Oba jsme byli v šoku. Vůbec jsme nechápali, co se stalo.

Našemu zážitku se všichni smáli

Místo radosti z toho, že jsme dorazili na sraz, jsme byli s manželem oba zadumaní a myšlenkami úplně mimo. Petrovi to nedalo a hned za horka tu neuvěřitelnou příhodu povyprávěl Lubošovi.

Ten nad tím ale jen mávl rukou a svaloval to na naši únavu a věk. My s Petrem jsme ale dobře věděli, čeho jsme byli svědkem. A rozhodně jsme nebyli blázni.

Chtěl tomu přijít na kloub

Manželovi to nedalo a po návratu domů se pustil do rozsáhlého pátrání v minulosti. Dobral se jediného. Na místě, kde jsme mladíka nabrali, před lety zemřel mladý muž. Věk by se shodoval s naším stopařem.

Dotyčný údajně utekl z psychiatrické léčebny. Cestou ho ale v dešti srazilo auto a on na místě zemřel. V ten den, kdy jsme místem projížděli, tomu bylo třicet let.

Modlitba za klid

S manželem jsme dospěli k názoru, že to určitě nebyla náhoda. Shodli jsme se na tom, že jeho zbloudilá duše stále hledá klid. Bohužel nás to s manželem oba natolik poznamenalo, že už jsme od té doby žádného stopaře nevzali.

Snažili jsme se dohledat i stopařovu rodinu, abychom zjistili, kde je pohřbený. To se nám ale nepodařilo. Tak jsme alespoň zapálili svíčku a pomodlili jsme se za to, aby jeho duše konečně našla klid a přestala bloudit.

Soňa B. (63), Bruntál