Vracela jsem se o půlnoci autem domů. Zbývalo projet dvě křižovatky, když jsem během čekání na zelenou spatřila podivnou postavu v lese.
Nikdy jsem se nebála řídit v noci. Po zážitku z minulého roku se ale leccos změnilo. Byl začátek prosince a u nás na horách už ležel metr sněhu. Vracela jsem se ze šichty kolem půlnoci. V tomto čase nebyl žádný provoz a zdálo se, že budu rychle doma.
Dvě křižovatky od domova se ale stalo něco, co jsem v životě neviděla. Když jsem se blížila k semaforu, akorát na něm skočila červená. Zabrzdila jsem a rozhlížela se kolem sebe.
Mrazilo mě v zádech
Po levé straně bylo zasněžené pole, po pravé les. Byl temný a představa, že bych do něj musela z nějakého důvodu vkročit, mě děsila. Jedním okem jsem sledovala barvu na semaforu a střídala to s pohledem do lesa.
I když jsem se do něj dívat nechtěla, něco pořád přitahovalo můj zrak. Pak jsem zahlédla, jak z lesa vychází postava. Hned mě napadlo: Proboha, kdo může být o půlnoci v lese? Oči postavy se leskly a já dostala strach. Chtěla jsem odjet, ale stále mi nenaskočila zelená.
Vznášel se pár centimetrů zemí
Stála jsem na místě a upřeně pozorovala postavu. V jeden okamžik se mi ztratila z dohledu. Když jsem se ale podívala do zpětného zrcátka, viděla jsem, že se přemístila za auto. Byla ode mě sotva tři metry.
Kousek od ní svítila lampa, díky které jsem si mohla dotyčnou osobu lépe prohlédnout. Popošla kousek dopředu a já uviděla, že to není živý člověk. Snažila jsem se přes zrcátko zaostřit a osobu si lépe prohlédnout. Byl to muž.
Zrovna jsem ho zahlédla v momentě, kdy se znovu přemístil. On ale nešel, nýbrž se vznášel pár centimetrů nad zemí. „Skoč tam, skoč tam,“ modlila jsem se k semaforu nahlas. Postava se přibližovala k autu a já dostala strach.
Když už pomalu stála u okénka, na semaforu skočila zelená. Sešlápla jsem plyn, až se divoce protočila kola, a uháněla pryč. Ještě jsem se přes zrcátka dívala, co je s tou bytostí. Stála nehnutě na místě.
Pomníček u cesty
Domů jsem se hnala nebývale rychle. Běžela jsem ke dveřím a zamkla na všechny západy. Se strachem jsem se opatrně podívala z okna, abych se ujistila, že mě postava nepronásleduje. Venku ale nikdo nestál. „Co je?
Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ přivítal mě manžel. „Možná viděla,“ hlesla jsem. O pár dní později jsem místem projížděla znovu. Opět jsem stála na červené a jak jsem tam čekala, všimla jsem si, že na pravé straně u krajnice je malý pomníček.
Byla na něm zapálená svíčka. Když jsem si to spojila s nedávnou příhodou, sama jsem si domyslela, čeho jsem byla svědkem. Zjevně nebožtík, který na místě zemřel, byl tou bytostí, jež je s místem stále spojena. Teď, když můžu, se té křižovatce vyhýbám.
Petra S. (51), Jihlava