Nikdy žádné zvíře doma nechtěla, po smrti svého muže si ale babička našla nečekanou spřízněnou duši, které se nehodlala vzdát! A láska to byla oboustranná.

Babička Anežka a dědeček Jáchym byli pro sebe stvořeni. Takovou lásku ani v televizním seriálu nevymyslí. Z jejich manželství se narodilo pět krásných dětí, mezi nimi i moje maminka.

Když dědeček navždy odešel, babička moc truchlila. Každý den vysedávala na hřbitově u jeho hrobu, dokázala tak strávit celé hodiny. Její smutek uměly zmírnit jedině veverky.

Těch malých, roztomilých stvoření se v okolí našeho hřbitova pohybovalo hodně. Babička jim tam také nosila něco k snědku. Veverky se jí nebály, naopak, jako by si je díky svým častým návštěvám ochočila. Byli jsme rádi, že jí dělá něco radost.

Jenže jedna z těch veveřic měla takovou kuráž, že se nebála dělat babičce opravdu blízkou společnost. Skočila jí klidně až na klín a nechala se podrbat. A naše babička jednoho dne otevřela kabelku – a veverka do ní skočila…

Akrobacie v kuchyni

To odpoledne přišla babička domů celá šťastná. Nevěděli jsme proč. To ovšem jen do té chvíle, než otevřela kabelu. Veverka z ní vyskočila, a to si nedovedete představit, co dokázala za akrobatické kousky v naší kuchyni.

„Barborko!“ volala babička marně na svého nového mazlíčka. Veverka byla všude. Chvíli se houpala na lustru, poté se odrazila od plešaté hlavy mého táty a skočila za závěs.

„Babičko, veverky jsou chráněné!“ volal můj bratr. „Ty se nesmějí chytat!“ Nevím, jestli psí blechy na člověka jdou, nebo ne, co se ale týče „blech veverčích“, ty si nevybírají.

Nejdříve se začal drbat náš pes, pak my, a nakonec i křeček v kleci. „Jestli tu mrchu chytnu, přísahám, že ji zabiju,“ nadával náš táta už třetí den. Rodinná rada rozhodla, že to zvíře musí z domu.

Domů už nikdy!

Osm lidí veverku chytalo, než se to povedlo. Babička plakala, když Barborku táta odnášel, aby ji vrátil do lesa u hřbitova. „Babi, tam si ji klidně krm, ale domů už ji nenos!“ říkal.

Když jsme za týden seděli úspěšně odblešení doma, každý měl pro babičku slovo útěchy. A ona se vlídně usmívala. „Zdá se, že nám odpustila,“ povídá bratr a já jen přikývla. Věděla jsem totiž, že si nás veverka zase našla.

Viděla jsem, jak ji babička tajně krmí za kurníkem. „Hlavně nesmí do domu!“ šeptala jsem jí. Babička horlivě kývala. Brzy na to přišli všichni, že je Barborka zpátky. Ale když nám nelezla do domu, bylo nám to jedno. Babička si užívala svého mazlíčka čtyři roky. Když zemřela, přestala se u nás veverka ukazovat.

Jitka (67), Písecko