Měla jsem dva obrovské mindráky, které jsem cítila už od dětství. Neuměla jsem jezdit na kole a plavat.
Každé dítě v naší vsi umělo plavat, protože celé prázdniny jsme trávili u místního rybníka nebo na koupališti. Nejspíš proto jsme nechodili ve škole na plavání. Také jsme jako holky neměly ve škole vaření.
Holky ze vsi umějí přece vařit, učily je to už jejich maminky, tak co by se na té hodině dělalo? Já osobně jsem se vařit doma naučila báječně, ale plavat jsem neuměla.
To už mě maminka nenaučila, ani táta. Neměl na nás čas, od rána do večera byl v práci. V tělocviku jsem byla docela zdatná, na koupališti jsem svou slabinu maskovala tak dobře, že nikoho ani nenapadlo, že půjdu v hloubce ke dnu.
S peciválem
A stejně tak tomu bylo s jízdou na kole. Ulevilo se mi, když jsem se vdala a můj manžel byl pecivál. Tak jsem si s ním žila dvaačtyřicet let. Naše děti plavat uměly, protože ve škole plavání měly povinné, a na kole je naučil tchán.
Občas se v mé duši probudil červíček – škoda, že to neumím… Ještě mi nebylo ani šedesát, když mi zemřel můj muž. Byl jen o pět let starší než já, bylo to tak náhlé. Svému konci šel bohužel vstříc.
Projedl a propil se do velké nadváhy. K tomu se samozřejmě vázaly mnohé zdravotní potíže, a vysoký tlak ho nakonec dohnal.
Co budu dělat?
Dva roky jsem truchlila, pak jsem ale pochopila, že život jde dál. A za velké podpory dětí jsem si začala hledat novou lásku. Vždyť přece ještě nejsem tak stará! Ale muži, s nimiž jsem se seznamovala, to byla hrůza. Hotová armáda ztroskotanců.
To budu raději sama! Říkala jsem si. Jenže pak se objevil ON! Byl o tři roky mladší, a vypadal skvěle. Přesně o takovém partnerovi jsem snila, a on se najednou zjevil, a dokonce měl o mě zájem. S úžasem jsme zjišťovali, kolik toho máme společného.
Byla jsem šťastná! Ovšem jen do té chvíle, než Rudolf přišel s nápadem, že si uděláme v létě výlet na Vysočinu, budeme jezdit na kole, koupat se a spát v kempech. A je to tady! Můj deficit mě doběhl.
Dívala jsem se na svou lásku zoufale a pak sebrala odvahu, abych mu přiznala ostudnou pravdu. Rudolf neobracel oči v sloup ani se mi nesmál, jen pokýval hlavou a jako chlap, který se nenechá ničím zaskočit, řekl:
„Tak to napravíme!“ Když mě učil na starém parkovišti jezdit na kole, bylo kolem spousta lidí. Nejen dětí, které se smály, ale i pár důchodců se dobře bavilo. Ani chrániče na rukou a nohou a helma na hlavě mi občas nepomohly. Já se ale nechtěla vzdát, našla jsem v sobě sílu poprat se s osudem.
Hrdá na sebe
Když jsem přejela parkoviště z jedné strany na druhou, cítila jsem se jako vítěz. Horší to bylo s plaváním. To jsem viděla jako ztracené a chtěla to vzdát. Nakonec jsem zlomila kletbu i tady.
Nejsem žádný zdatný plavec, do hloubky se raději nepouštím, ale pár temp udělám. Pracuji na sobě, pořídila jsem si permanentku do bazénu a trénuju. Za rok už na ten výlet na kolech s plaváním a kempováním určitě vyrazíme. Všechno opravdu jde, když se chce, a učit se dá i v důchodu.
Alena (65), Opava
