Když jsme byli s bráchou malí, jezdili jsme do kláštera v jednom městečku. Jednou jsme tam slyšeli, co plánuje skupinka zvláštních mnichů.
S Markem, mým o dva roky starším bratrem, jsme jako děti trávili hodně času na venkově u strejdy s tetou. Měli tam malé stavení, chovali králíky, drůbež. Moc se nám tam líbilo.
Chodili jsme na různé výlety do přírody a občas jsme jezdili i do nedalekého kláštera. Strejda měl totiž mezi místními mnichy jednoho dobrého známého.
S Markem jsme se na tyto návštěvy vždycky těšili – oba jsme měli hodně bujarou fantazii, takže nás napadaly desítky různých příběhů, které se kdysi za zdmi kláštera mohly odehrát.
Hlavou nám běžela spousta otázek
Když jsme se procházeli temnými chodbami, kladli jsme si otázku, jaká tajemství klášter asi skrývá. „Určitě tu došlo k mnoha vraždám,“ strašil mě bratr. „Kdoví, třeba je nějaké tělo pohřbeno i v samotných zdech.“
Už jen při tom pomyšlení mi běhal mráz po celém těle. I když jsem věděla, že bratr žertuje, uvažovala jsem, zda by na jeho slovech nemohlo být i něco pravdy.
Temné chodby
O dva roky později jsme tam zase jeli. Byl běžný večer. Zrovna jsme s Markem hráli v jedné malé místnosti karty, když se mi začalo chtít na záchod.
Protože už byla pořádná tma a měla jsem strach jít po temných chodbách samotná, poprosila jsem bratra, aby mě doprovodil.
Šli jsme potichu jako myšky a snažili se vyhýbat pohledům soch, které sledovaly každý náš pohyb, když vtom jsme zaslechli tiché cvaknutí. Na okamžik jsme strnuli. Pak jsme se oba namáčkli do jednoho malého výklenku ve zdi a čekali, co se bude dít dál.
Tři postavy mnichů
Ze dveří kousek za námi se vynořily tři postavy mnichů a vydaly se směrem, kde jsme se ukrývali. Já i Marek jsme stáli se zatajeným dechem, ani jsme se nepohnuli. „Už to nebude trvat dlouho. Ještě tak dva dny a bude mrtvý,“ řekl jeden z mnichů.
„Kéž bys měl pravdu,“ odpověděli zbylí dva. Stáli jsme s bratrem jako zkoprnělí na místě, oči vytřeštěné hrůzou. Oběma se nám hlavou honily stejné otázky: Kdo má za dva dny umřít? A proč? Co s tím mají tito mniši společného?
Hrozivá věta nám zněla v uších
Když mniši přešli kolem nás, rozhodli jsme se s bratrem, že je budeme sledovat. Jenže po pár krocích zahnuli za roh, a než jsme je stačili doběhnout, slehla se po nich zem. Nejspíš zmizeli v jedněch z mnoha dveří, které v chodě byly.
Večer jsme s bratrem dlouho nemohli usnout. V hlavě nám pořád zněla ta hrozivá věta. I druhý den jsme s bratrem nemohli myslet na nic jiného.
Šli jsme na průzkum
Chtěli jsme o tom někomu dospělému povědět, ale báli jsme se, že by se nám jen vysmál, a tak jsme o tom diskutovali jen mezi sebou. Když se zešeřilo, vydali jsme se s bratrem na průzkum kláštera.
Po pár minutách se však ukázalo, že nějaká vyšší síla si naše pátrání nepřeje. Při naší obhlídce nás načapal strejdův kamarád a poslal nás do pokoje spát.
Slyšeli jsme tlumené hlasy
S bratrem jsme však byli odhodlaní, že tomu všemu přijdeme na kloub. Uprostřed noci, když už všichni spali, jsme si s bratrem vzali baterky a potichoučku jsme se vyplížili z pokoje. Vydali jsme se ke dveřím, odkud předešlý večer vyšli mniši.
Vzali jsme za kliku a dveře povolily. Jakmile jsme je otevřeli, zaslechli jsme tlumené hlasy. Patřili těm samým mnichům, co včera. Stáli jsme za dveřmi jako myšky. „Vidíš, říkal jsem to, je mrtvý,“ říkal jeden z nich.
Dále se ozývalo už jen jakési tiché šramocení. S bratrem jsme se na sebe vystrašeně podívali, a pak bratr udělal něco nečekaného – podíval se škvírou ve dveřích do místnosti. „Na konci pokoje je postel,“ šeptal mi bratr.
„Je na ní nějaké tělo a jeden z těch mnichů se nad ním sklání.“ Pak nasledovala tichá chvíle plná napětí. „Teď to tělo omývá hadrem, který do něčeho namočil,“ pokračoval bratr. Hrklo ve mně. „To jistě omývají stopy krve,“ pískla jsem.
Poslední pomazání
Můj výkřik, i když nebyl hlasitý, tak ho všichni mniši zaslechli. „Jdou sem,“ řekl vylekaně bratr. Vzal mě za ruku a rychle jsme utíkali pryč. „Stůjte,“ slyšeli jsme, jak za námi mniši volají. My však utíkali jako o život dál.
Naslepo jsme běželi tmavou chodbou, a pak přišel prudký náraz. Vrazili jsme přímo do strýce, který šel chodbou právě proti nám. Když jsme zjistili, že to je náš strýc, pevně jsme se ho chytli.
Já jsem začala brečet a bratr mu vysvětloval, co se právě před našima očima odehrálo. Vzápětí se na chodbě objevili i ti tři mniši. Když jsme je uviděli, začali jsme s bratrem hystericky křičet a opakovat:
„To jsou oni. To jsou ti vrazi.“ Když jsme se oba zklidnili, vysvětlil nám strýc, co se ve skutečnosti stalo. Nebyli jsme svědky žádné brutální vraždy, nýbrž docela obyčejné události.
Ten starý pán, kterého jsme viděli na posteli, byl těžce nemocný a mniši o něj pečovali. Když si dnes na tu událost vzpomenu, musím se smát, ale tehdy by se v nás krve nedořezal.
Dana V. (59), střední Čechy
