Nemohl se smířit s tím, že přišel o svého páníčka i o domov. Nikde si nemohl zvyknout. Až do vsi přijela rodina s malým chlapcem…
Pan Kudrna byl už starý pán, stále ale jezdil na brigádu do své staré práce, kam chodíval celý život. Teď už tam ale jen seděl na vrátnici. Tak si ho vážili, že mu ten přivýdělek, když odcházel do důchodu, sami nabídli. Pan Kudrna na tom nebyl zdravotně dobře.
Měl nemocné srdíčko a penzi tak nízkou, že by z ní jen stěží uživil sebe a svou nemocnou manželku, která už nebyla soběstačná a hlavně měla důchod ještě mnohem nižší.
Každý den
Měli psa Baryka, který je miloval. Bylo dojemné, jak chodil s Kudrnou každý den ráno k vlaku, tam počkal, až mu páníček zamává z okna, pak se otočil a běžel domů. Věděl přesně, kdy jeho pán zase přijede, když se blížil vlak, stál Baryk před nádražím. Radostně se přivítali a pak šli spolu pomalým krokem domů.
Psa nikdo nechtěl
Pak ale přišel ten den, kdy pan Kučera dostal v práci mrtvičku, v pořadí už třetí, a domů se už nevrátil. Jeho Baryk na něj ten den čekal u vlaku marně. Až po dlouhé době se otočil a smutně kráčel domů. Další den tam ale stál ve stejný čas zase.
A tak tomu bylo poté každý den – i když pršelo, sněžilo, byl vítr nebo naopak strašný hic. Paní Kudrnovou si vzala domů dcera a domek se prodal. O psa ale nikdo z rodiny nestál.
Našli se lidé, kteří by si ho bývali vzali domů a postarali se, Baryk u nikoho ale nevydržel. Najedl se, napil a pak běžel ke svému domu, kam ho ovšem noví majitelé už nepustili.
Smutně seděl u vrátek nebo u odpoledního vlaku, kterým jezdíval jeho pán, a vyhlížel, jestli se náhodou nedočká. „Ten si už na nikoho nezvykne,“ říkali místní.
Beze slov
Zemře na ulici. Jenže pak se jednoho léta, byly to dva roky po smrti pana Kudrny, stal zázrak. Z vlaku vystoupila mladá rodina s postiženým malým chlapcem. Ti dva – pes a hoch – se na sebe podívali, a rozeběhli se k sobě.
Baryk se radoval tak, že skákal do vzduchu a chlapec výskal štěstím. Rozuměli si beze slov. Baryk strávil s tím chlapcem v naší vsi, kam rodina přijela na dovolenou, několik dní – a pak jej ochotně a sám následoval až do vlaku. Od té doby jsme Baryka neviděli. Všichni ale doufáme, že si našel novou rodinu, která ho zahrnula láskou.
Radka (57), severní Čechy
