Tahle zkušenost mě hluboce zasáhla a bolela mě víc než ztráta peněz. Uvědomila jsem si, jak strašlivou vlastností je marnivost.

Měla jsem letitou nejlepší přítelkyni. Helena byla vždycky pohledná ženská. V mládí za ní muži pálili a ona si na svém vzhledu nesmírně zakládala.

Jenže zatímco já jsem s přibývajícími lety přijala své vrásky, šediny a kila navíc s klidem a noblesou, u Heleny se s přicházející šedesátkou její marnivost zvrhla v cosi naprosto děsivého. Zahájila marný boj s časem.

Její život se smrskl na neustálé návštěvy estetických klinik, drahé krémy, výplně a permanentní lovení komplimentů od výrazně mladších mužů, kterým byla spíš pro smích.

Přišla mě zachránit

Před necelým rokem mě potkala nejhorší tragédie mého života, když mi nečekaně zemřel manžel. Zbyl mi po něm slunný byt v centru města, který jsme léta s láskou budovali, a také slušné finanční úspory na stáří.

A právě v tu chvíli se u mých dveří objevila Helena jako spasitelka. „Nenechám tě v tom samotnou, Karličko,“ tvrdila se slzami v očích a dramaticky mě tiskla k sobě. V duchu jsem děkovala bohu za to, jak hluboké a nesobecké přátelství mě potkalo.

Marnivost a touha po luxusu, na který sama Helena ze svého skromného důchodu už neměla peníze, u ní nakonec zvítězily nad jakoukoli lidskou slušností. Začalo to drobnými rýpanci do mého vzhledu.

„Karlo, tyhle šaty z tebe dělají starou bábu, měla bys je vyhodit. Podívej se na mě, já nosím barvy!“ nebo „Ten prstýnek po tvé babičce by se skvěle hodil k mému novému kostýmku, nepůjčíš mi ho? Na ty staré prsty ho stejně už nenavlékneš.“

Chtěla mě vysát

Začala mě systematicky přesvědčovat, že v mém věku a psychickém stavu už takhle velký byt nemůžu zvládnout utáhnout, že mě zničí účty za energie a údržba.

„Měla bys to prodat, Karličko. Koupíš si malý byteček na kraji města a ze zbytku peněz bychom si mohly zaplatit ten luxusní omlazující pobyt ve Švýcarsku, o kterém jsem ti vyprávěla,“ švitořila. Její chamtivost byla schovaná za starost o mé blaho.

Přišla jsem na to, když si odskočila do koupelny a nechala na stole telefon. Když jsem do něho omylem strčila, rozsvítil se displej a tam zářila rozepsaná konverzace s realitním makléřem. Helena mu nabízela můj byt stylem:

„Majitelka je stará, senilní vdova, tu zpracuji, podepíše cokoli. Jak vysokou provizi dostanu?“ V tu chvíli se mi udělalo fyzicky zle, srdce mi bušilo až v krku. Ta žena, které jsem věřila, mě nechodila těšit v mém nejhlubším žalu.

Chodila ke mně jako sup, kroužila kolem mého neštěstí a čekala na moment, kdy mě bude moct oškubat, aby měla na své hadříky a iluzi mládí. Když se vrátila z koupelny a já jí telefon s textem ukázala, ani se neobtěžovala předstírat stud. Otočila se na podpatku a byl konec.

Karla J. (60), Ostrava