Byla jsem vyčerpaná a nemocná. Vše jsem zaháněla prací. Nejvíce jsem dřela na naší rodinné hrobce. A právě tam se stal zázrak.
Krásný den, nebe bez jediného obláčku. Jediný stín poskytovaly dvě velké lípy, zasazené před vstupem do kostela. Krásný den, až na to, že jsem se právě od lékaře dozvěděla, že trpím zhoubným sarkomem žaludku.
Nemoc se dlouho schovávala za pouhé pálení žáhy. „Je mi líto paní, ale vaše nemoc má metastázy do širokého okolí,“ řekl mi doktor a já v jeho hlase pocítila snahu říct mi syrovou pravdu bez náznaku profesionality.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se. „Půl roku maximálně,“ dostalo se mi pohotové odpovědi. „Půl roku!“ opakovala jsem a polkla onu pravdu. „Tak to ještě stihnu opravit ty dva holuby na našem hrobě,“ proletělo mi hlavou.
Rodině jsem nic neřekla
Z města jsem se vracela na kole. Rozhlížela jsem se po okolní krajině a napadlo mě, že jsem si ji vlastně nikdy pořádně neprohlédla. Zastavila jsem a rozhlížela se po okolí. Žluté lány řepky se zavlnily větrem.
Prohlížela jsem si duby, které rostly u silnice a stínily několik domků, posázených jako hříbky kolem. Manželovi a dětem jsem řekla, že mám jen žaludeční vředy, na které budu brát nějaké prášky. Spokojili se s tím.
Socha anděla
Pak jsem vyrazila za místním kameníkem. Kdysi ho učil můj otec a já se od něho také z této práce hodně naučila. Kameník byl zavalený prací a já věděla, že nemám čas. Musela jsem tu naši hrobku přece rychle opravit.
Jeden holub na okraji pomníku stál, druhý ležel na zádech a hlava mu visela dolů. Živý bědoval nad mrtvým. A hlavně jsem musela něco udělat se sochou anděla. Měla jsem určitou vizi, jak ho předělat.
Nejdříve bylo zapotřebí ho obrousit a zbavit zeleného nánosu řas, které zapustily do posla z nebe své kořínky. Pak jsem celou postavu anděla natřela. Zvýraznila jsem jeho tvář a piplala se s každičkým peříčkem s jeho napolo otevřenými perutěmi.
Na hřbitově se stal zázrak
Ten večer jsem usnula zmožená prací, kolem druhé ráno mě vzbudilo cosi podivného. Vstala jsem, ustrojila se a tiše opustila dům. Cítila jsem, jak mě volá anděl z naší rodinné hrobky. Dostavil se ve mně pocit, že musím v započatém díle pokračovat.
V okamžiku, kdy jsem byla v těsné blízkosti anděla, se náhle jeho rozevřené perutě uzavřely a uvěznily mě v sevření sochy. Vyděsila jsem se. Sevření kamennými křídly ale nebylo bolestivé. Jako kdyby mě přivinulo k sobě cosi měkkého. Pak sevření polevilo.
Andělská křídla se zase roztáhla. Dlouho jsem seděla na pomníku a vůbec se mi nechtělo jít domů. Teprve až k ránu. „Nádor zmizel, prostě není,“ slyšela jsem doktora, kroutícího nad mojí novou diagnózou hlavou.
„Je to zázrak!“ dodal. „Objal mě anděl,“ špitla jsem a vyšla z nemocnice do krásného dne bez jediného mráčku.
Iva M. (65), Příbram
