Předloni na Dušičky jsem prvně nechtěla jet mamince na hřbitov. Měla jsem pocit, že to nezvládnu. Druhý den ale mé plány vzaly zasvé.

Ten den jsem si řekla, že prostě nepojedu. Cítila jsem se strašně unavená, bolavá a prázdná. Od té doby, co manžel odešel, jsem se prala s depresemi, pak nějaký čas i s vážnou nemocí. Bylo to nesmírně těžké období.

„Hřbitov, svíčky a věnce. Kde na to mám vzít sílu?“ myslela jsem si. Ráno jsem otevřela krámek a pět minut po otevíračce přišla žena. Málem jsem dostala infarkt, když jsem ji spatřila. Ve dveřích stála moje máma!

Stejné oslovení

„Dobrý den, máte jáhlové vločky?“ zeptala se dvojnice mé mámy. Hleděla jsem na tu paní jako na zjevení a nemohla ze sebe dostat slovo. I hlas měla podobný. Okamžitě mi ale došlo, že té ženě je minimálně o dvacet let méně, než by bylo mé mamince.

„Máme,“ vyhrkla jsem konečně. Když jsem jí je podávala, naše ruce se dotkly. Měla jsem pocit, že přeskočila jiskra, energie, plamen! Jako by se mě dotkla maminka.

Do očí se mi draly slzy, v nichž se mísilo úplně vše – stesk po mamince, po manželovi, po úplné rodině. „Děkuji, zlatíčko, dejte mi pět balení,“ řekla, a to mě dorazilo. „Zlatíčko“ mi totiž občas říkala má maminka.

Snažila jsem se neplakat, vzala si peníze, vrátila drobné a paní odešla. Ani mě nenapadlo se zeptat, odkud je, zda ještě někdy přijde. Jednoduše mi došla slova. V krámku jsem pak byla jako na trní. Neustále jsem na maminku myslela.

Zapálila jsem svíčku, druhou, třetí, ale nakonec jsem v poledne zavřela. Doslova jsem skočila do auta a rozjela se do rodného města, kde moje maminka „odpočívala“.

Plamínek se najednou rozhořel

Cesta na hřbitov byla nesmírně půvabná. Podzimní slunce prosvítalo mezi stromy a já vzpomínala na to, jak mu maminka vždy říkala „zubaté sluníčko“. U hrobu jsem zapálila svíčku a řekla nahlas:

„Mami, promiň, že jsem to chtěla letos vynechat, mám toho fakt hodně. Chybíš mi.“ V ten okamžik se plamínek rozhořel. Moje maminka byla se mnou!

Sluníčko vykouklo

Loni na podzim jsem měla vše na Dušičky připravené snad měsíc dopředu. Svíčky, věnec i drobnou figurku andílka, kterého jsem vymodelovala. Když jsem šla alejí a koukala na zatažené nebe, toužila jsem alespoň na chvíli vidět maminčino „zubaté sluníčko“.

Znamení, že je se mnou, že o mně ví, že střeží mé kroky. A dočkala jsem se. Když jsem otevírala branku, vykouklo zpod mraků a na chvíli osvítilo ozdobené hroby. Bylo to silné, ale ne smutné. Naopak!

Brala jsem to jako znamení, že je moje mamka se mnou, že střeží mé kroky a chrání mě. Myslím, že právě to mi maminka chtěla připomenout.

Monika P. (60), Tachov