Když jsme se přestěhovali do strašidelného domu, začala jsem být náměsíčná. Jako by mě ve spánku ovládala nějaká podivná síla.

Byla jsem už jako maličká hodné a klidné dítko. Spala jsem celou noc jako dudek, večer po koupání mě uložili do postýlky a ráno v sedm mě budili. Jinak bych prý klidně spala dál.

Bylo proto velké překvapení pro všechny, včetně mě, když jsem se, po našem přestěhování do krásného, starého domu s velkou zahradou, začala chovat jinak. Bylo mi už třináct let, puberta se u mě ale nikterak zásadně neprojevovala.

Ale začala jsem mít problémy se spaním. Byla jsem náměsíčná. V noci jsem bloudila ve spánku po domě a pokoušela se jít ven. Maminka, která měla lehké spaní a naštěstí se vždy probudila, se se mnou musela dohadovat. Ráno jsem si nic nepamatovala.

Při úplňku

Matka mi tvrdila, že jsem se na ni dívala jako na cizího člověka a sípavým hlasem jí říkala cosi, čemu vůbec nerozuměla. Jako bych mluvila jinou řečí. Byl pro ni téměř nadlidský výkon mě přimět, abych si lehla zpátky do postele.

Nejvzpurnější jsem byla při úplňku. Toto moje noční bloumání mi potvrdila i sestra, která se mnou spala v pokoji.

Poté, co se několikrát v noci probudila, a já stála u její postele, se mnou odmítla sdílet společný pokoj a zalehla večer do manželské postele mezi otce a matku. Při sebemenším pokusu ji přesunout zpátky ke mně do pokoje ztropila hysterický výstup. Stěžovala si, že se mnou v jedné místnosti nebude, že se mě bojí.

Moje rodina

Bylo mi to líto, nedokázala jsem to ale nijak ovlivnit. Sny, které jsem v noci měla, se opakovaly. Zahrada našeho domu v nich ožila, byla plná světel a bytostí, které byly oblečeny staromódně, leč velmi bohatě. Nadšeně mě vítaly.

Tančili jsme, bavili se, hrála hudba, pobíhali kolem psi, slyšela jsem ržát koně a řinčet kola jedoucího kočáru. Cítila jsem se šťastná, mezi svými. To byla moje rodina.

Tak jsem všechny ty lidi vnímala – hlubokou lásku k nim a silné pouto, které se táhlo kdoví odkud a kdoví odkdy. Když ale nadešel čas loučení, blížilo se ráno a nový den, rvalo mi to srdce.

V mých snech

Duchové, nevím, co jiného to mohlo být, ale věděli, že musím jít. Že moje místo je ve světě lidí. Probouzela jsem se pokaždé s pocitem smutku a opuštěnosti a večer se nemohla dočkat, až budu zase spát… Celé dny jsem tak probloumala, a to nebylo dobré.

Bylo to jako v té pohádce o princeznách, co v noci protančily střevíčky na plese. Ve dne – když byl náš dům plný lidí – se zdál jako každý jiný dům. Po jakékoli nadpřirozené aktivitě nebylo známky. Jakmile jsem ale usnula, měnil se náš dům i zahrada v úplně jiný svět.

Musíme pryč!

Maminka už si se mnou nevěděla rady, a tak se rozhodla, že se musíme odstěhovat. Chtěla kamkoli, hlavně aby to bylo rychle. A to se jí také podařilo. Nastěhovali jsme se do nového panelového domu uprostřed města.

První noc v tomto historií nezatíženém bytě si budu pamatovat navždy. Spala jsem tvrdě, beze snů a dlouho. Moje noční bloumání bylo pryč. I divná apatie a permanentní zasněnost byly tytam. Jako bych se vysvobodila z nějakého zakletí.

Máma mě chodívala zpočátku v noci ještě raději kontrolovat. Já se ale prý ve spánku ani nepohnula, natož abych vstala a procházela se. A to i tehdy, když byl úplněk a svítil mi rovnou do postele.

Veronika (66), Cheb