Moje jediná dcera zakotvila v cizině. Mrzelo mě to, stýskalo se mi, pak ale přišla změna, tak velká, že ji doteď nedokážu rozdýchat.

Mojí dceři už je třiatřicet a v zahraničí žije deset let. Navykla jsem si za ty roky na svůj klid a na to, že si spolu jen voláme. Jistě, ten každodenní kontakt mi samozřejmě zpočátku chyběl, ale brala jsem to tak, že už je dospělá a že si funguje po svém. Tak jsem se dle toho zařídila a docela mi to vyhovovalo.

Tentokrát to bylo jiné

Na její poslední návštěvu jsem se nachystala jako obvykle – naklidila jsem, navařila její oblíbená jídla a čekala jsem, až dorazí. Žádné velké nákupy jsem ale nedělala, protože dcera nikdy přespat nechtěla.

Pokaždé, když přijela do Čech, bydlela u své nejlepší kamarádky, se kterou si ráda vyrazila večer ven. Zpočátku mi to bylo líto, časem jsem se s tím smířila a přestala to brát osobně.

Chovala se divně

Když tentokrát přijela, napřed vše probíhalo jako obvykle, ale Jana se mi zdála nějak podezřele smutná. Jako vždy přijela jen se svojí cestovní taškou, nic tedy nenasvědčovalo tomu, že se chýlí ke změně.

„Co ten obličej? Nerada vidíš svoji mámu? Vždyť je to skoro půl roku, cos tu nebyla,“ snažila jsem se ji vtipně pošťouchnout. Ale nic mi na to neřekla, jen se pokusila o chabý úsměv.

Během oběda mluvila o běžných věcech, ale rozhodně nebyla upovídaná jako vždycky. Vypadalo to, že opravdu není ve své kůži. Skoro mě napadlo, že se mi to dítě mění před očima, že snad i ona už stárne…

Až po večeři najednou jen tak mezi řečí zmínila, že už v práci skončila. Prý to najednou nebylo ono. A vztah, kvůli kterému původně v Anglii zůstala, prý také ukončila. Už jí to nedávalo smysl.

Zůstala bez ptaní

Polkla jsem na prázdno. Říkala to vše tak věcně, jako by šlo o drobnosti, ne o její život. Teprve když se začalo stmívat a ona se očividně nechystala odejít, zeptala jsem se přímo: „No a co teda budeš dělat?“

Jenom pokrčila rameny a mlčky se rozvalila na gauč. Ani se mě nezeptala, zda může zůstat. Prostě tu najednou byla. Uvědomila jsem si, že se zřejmě právě vrátila domů. Jak si to ale představuje?

Co nás teď čeká?

Zjevně chtěla jen klid, to bylo pochopitelné, ale co mě trochu děsilo, to byla skutečnost, že Jana přijela a viditelně se nechystala k odjezdu. Zůstala týden, dva, tři, teď už je tu několik měsíců. Většinu dne jen sedí na gauči a sleduje televizi.

Zatím odmítá mluvit o svých plánech, a já neustále přemýšlím o tom, co bude dál… Mám malý byt, jen jednu ložnici a obývák je dohromady s kuchyní. Není tu místo pro dvě dospělé ženy, aby spolu žily tak, aby si nelezly na nervy.

Už teď o sebe doslova zakopáváme. A to říkám při vší mateřské lásce! Přece jen jsem si s ní v pubertě užila a náš vztah zachránilo nejspíš právě to, že se sbalila a odjela do ciziny. Teď je ale zpět a já nevím, co si o tom mám myslet.

Bude to zase jako dřív, kdy jsme se jen hádaly? Nebo dospěla a je jiná? A kdy už se zvedne z gauče a začne řešit svou budoucnost?

Jitka U. (55), Orlová