Po smrti maminky jsem chtěla její dům vyklidit a prodat. Ale objevil se tam Petr a mně se najednou už nechtělo pryč.

Když mi zemřela maminka, vrátila jsem se do domu, kde jsem vyrůstala. Počítala jsem s tím, že jen trochu uklidím a možná dům časem nabídnu k prodeji. Jenže po pár dnech jsem zjistila, že se tam cítím dobře. A kromě vzpomínek jsem zde našla i něco, co jsem nečekala – lásku.

Vzpomínky

Kdysi ten dům pulzoval životem. Voněly v něm koláče a krém, který si maminka vtírala do prací poničených rukou. Po její smrti jsem tam cítila jen vlhko a prach. A ještě něco – jako kdyby se samota usadila na nábytku v tlusté vrstvě.

Podlaha stále vrzala na tom samém místě, kudy jsem se v noci plížila do kuchyně pro jablko. Za domem sad – zdivočelý, zapomenutý, s větvemi, které jsou jako ruce natažené k nebi. Jabloně tam pořád jsou, stále rodí, i když je nikdo nesklízí.

Zavolala jsem své kamarádce Adéle. „Tak jak je?“ zeptala se. „Zima. Voní to tu… starými časy,“ smutně jsem se usmála. „Chci to dát co nejdřív do pořádku. Čeká mě papírování a úklid.

Mělo by to zabrat jen pár dní, pak se vrátím.“ „Nenech se tím pohltit,“ zasmála se. „Vrať se co nejdřív. Ve městě to žije, ne tam na vesnici, pamatuješ?“ Zasmála jsem se a zavěsila.

Stál za plotem

Vyšla jsem na zahradu, ale po chvíli jsem si uvědomila, že nevím, kde začít. Tráva mi sahala po kolena, listí leželo v tlusté vrstvě na cestičkách a větve jabloní visely nízko, jako by samy prosily o prořezání.

Chvíli jsem stála s rukama v kapsách bundy a cítila, jak mi chlad proniká skrz oblečení.A pak jsem ho uviděla. Stál u branky. Vysoký, v pracovní bundě a s podivnou, nehybnou tváří, jako by byl součástí toho místa.

„Viděl jsem, že ses vrátila,“ řekl tiše, téměř neslyšně. „Jestli chceš, můžu ti pomoct se zahradou.“ Dívala jsem se na něj a snažila si vzpomenout, jestli jsem ho už někdy viděla.

Připadal mi povědomý, ale stejně tak mohl být jen jedním z těch, kteří tu byli vždycky – na druhé straně plotu. „To není třeba,“ odpověděla jsem, ale pak jsem si to rozmyslela. „Ale možná se druhý pár rukou bude opravdu hodit.“

Rozuměli jsme si beze slov

Beze slova prošel brankou. Pracovali jsme mlčky. Čas od času jsem slyšela šustění listí pod jeho botami. Na nic se mě neptal ani nezačínal rozhovor, což bylo svým způsobem uklidňující. A tak jsem se seznámila s Petrem.

Měla jsem pocit, že se čas zpomalil a s ním i mé myšlenky. Přistihla jsem se, že už neanalyzuji, kolik práce ještě zbývá. Prostě jsem na zahradě nebyla sama, ale vedle někoho jiného. A to stačilo.

Neptala jsem se, proč mi přišel pomoct, on se neptal, proč jsem se vrátila. A možná právě proto jsem nechtěla, aby ten den skončil, i když jsem tu vlastně původně chtěla být sama.

Zaklepal na dveře

Odpoledne Petr beze slova zmizel. Myslela jsem si, že to bylo jednorázové gesto, sousedská zdvořilost. Ale večer mi zaklepal na dveře. Stál tam s malým sáčkem bylinek a sklenicí medu. „Na lepší spánek,“ řekl. Pozvala jsem ho do kuchyně.

Uvařila jsem čaj, nalila ho do dvou hrnků a sedli jsme si ke stolu. Seděli jsme tam dlouho a probírali jen samá nedůležitá témata. Když odešel, kuchyně se mi už nezdála tak cizí.

Neodjela jsem

Měla jsem se vrátit do města. Dokonce jsem si sbalila tašku a odpojila ledničku. Ale místo odjezdu jsem seděla u okna a dívala se, jak mlha obaluje jabloně. Vyšla jsem na zahradu. Petr přišel bez ohlášení, jako by věděl, že tu ještě jsem.

Beze slova začal hrabat zbytky listí, jako by se nic nezměnilo. „Neodjela jsem,“ řekla jsem. „Vím,“ odpověděl stroze. Přidala jsem se k němu. Tentokrát jsme nepracovali mlčky.

Vyprávěla jsem mu o práci, o tom, jak se každý den probouzím s pocitem, že mi něco uniká. „Ve městě po mně pořád někdo něco chce,“ řekla jsem. „A tady je ticho. Děsivé a uklidňující zároveň.“

„Ticho umí být dobré, jen se člověk musí naučit naslouchat mu,“ pronesl. Jeho hlas mě zasáhl. Podívala jsem se na jeho ruce – velké a drsné. Najednou se naše prsty setkaly. Neucukla jsem.

První polibek

Dům po mámě přestal být jen bodem na seznamu, který je třeba vyřídit. Začal vonět něčím víc než jen prachem a starým povlečením. S Petrem jsme uklidili, utřeli prach a probírali zásuvky plné starých fotek.

V jedné z krabic našel fotografii – dvě ženy pod jabloní. Jedna z nich byla moje maminka, druhou jsem neznala. „To je moje máma,“ řekl tiše. Odložil fotku stranou. Jeho tvář byla tak blízko. A než jsem stačila něco udělat, dotkl se mé ruky, pak rtů.

Polibek byl jemný a přirozený. Neplánovali jsme to. Ale tak už to v životě někdy chodí. Do města jsem se už nevrátila. Zůstala jsem s Petrem na vesnici a příští rok oslavíme už dvacetileté výročí svatby.

Eva M. (60), západní Čechy