Když žena nemá partnera ani děti, žije jen prací, tak se z toho nakonec zblázní! Pohltil mě strach a těžké deprese. Nevěděla jsem, jak z toho začarovaného kruhu ven.
Před patnácti lety jsem pracovala v zahraniční firmě jako manažerka a pobírala jsem fantastický plat. Nadměrná psychická zátěž, kterou toto zaměstnání přinášelo, se ale začala podepisovat na mém zdraví.
Stále častěji jsem užívala léky na bolest hlavy, žaludku, na nervy. Nechávala jsem si od svého známého lékaře předepisovat antidepresiva. Časem moje stavy dosáhly obludných rozměrů. Byla jsem přesvědčená, že se proti mně všichni spikli a usilují o mé místo.
Najednou jsem začala mít problém s lidmi. Nesnášela jsem své kolegy a začala se jim vyhýbat. Vše jsem řešila přes maily. Schválně jsem zůstávala v práci přesčas a slídila jsem ve stolcích podřízených. Mé chování začali vnímat i rodiče.
„Marto, vyhýbáš se nám a vedeš divné řeči. Máme o tebe strach,“ napsala mi máma. Když jsem je jela navštívit, bouchly mi nervy, hystericky jsem řvala, aby ze mě netahali informace, které jsou tajné.
Strašné představy
Dostala jsem se do začarovaného kruhu. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje a chce zabít. Trýznily mě strašlivé představy. V práci si toho nemohli nevšimnout, šéf mi doporučil, ať si vezmu pár týdnů neschopenku a dám se dohromady.
Jednou za mnou přišla matka, uvařila mi a dovedla mě na balkon, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Musela mě ale krýt svým tělem, říkala jsem jí, že jinak mě zaměří odstřelovač. Najednou se ozval těsně u mě příšerný zvuk. Hrozně jsem se lekla.
Na balkoně přistála děsivá bytost. Nemohla jsem hrůzou ani dýchat. Matka rozdrobila bábovku a nasypala na stůl. Ten děsivý zjev se vznesl a bez kousku strachu se usadil na stole. „Ta je krásná!“ vydechla máma. „Sojka! A je úplně krotká.“
Sojka se na mě dlouze podívala. V těch malých očkách se zračil smutek, snad i lítost. Přiletěla mi drze na ruku. Seděla jsem v křeči a zírala. A pak se to najednou stalo. Náhle jsem pocítila obrovskou úlevu! Jako by mně někdo stáhl deku z hlavy.
Léčba šokem
Zatímco pták švitořil, já se začala smát. Osvobozujícím smíchem. Ten moment jsem mnohokrát konzultovala se svým psychiatrem. Byla to léčba šokem, něco, jako když ztratíte paměť, pak se uhodíte do hlavy a ona se vrátí.
Sojku jsem si nechala. Byla krotká a očividně zvyklá žít s lidmi. Její přítomnost mě zbavila trýznivých halucinací lépe, než všechny ty léky, co jsem do sebe ládovala.
Marta (64), Jablonec nad Nisou