Vedoucí v naší prodejně vymyslel soutěž mezi námi prodavačkami. Musela jsem být nejlepší, třeba i podvodem.

V důchodu jsem nastoupila na částečný úvazek jako prodavačka. Celý život jsem pracovala v tiskárně, moc mě ta práce bavila, mělo to ale jednu vadu – plat tam byl malý. V průběhu života mi to nevadilo, protože manžel měl výplatu slušnou.

Jenže pak zemřel a já dostala vdovský důchod. Dodnes jsem nepochopila, jak ho vypočítali. Najednou jsem musela šetřit. Když jsem zaplatila nájem a poplatky, moc mi toho nezbylo.

Nápad

Musela jsem si najít brigádu, kterou bych zvládala. A tou byl obchod, kde pracovala moje známá. Byla jsem jí za to vděčná, měla jsem totiž jistotu, že se mám o koho opřít, kdybych práci nezvládala. Snažila jsem se, ale obchod moc nevydělával.

Navíc jsem pochopila, že u šéfa jsou více v kurzu mladší ročníky a ty, které se kolem něj točí. Snažila jsem se to nebrat osobně, přesto mi to vadilo. Říkala jsem si, že třeba časem najdu něco lepšího, za víc peněz.

A pak přišel šéf s tím velkým nápadem – natiskl si na počítači nějaké kupony, které budou kupující sbírat a dostanou pak nějaký ten dáreček…

Lákavé pokušení

Navíc za každých deset udaných kuponů dostane každá prodavačka extra papírovou bankovku s logem naší prodejny. A která jich bude mít nejvíc, získá finanční prémii. A tehdy mě to napadlo.

Dobře jsem si tu bankovku prohlédla, snadno bych ji v naší tiskárně padělala. Běžela jsem tedy navštívit své původní zaměstnání. Tam jsem měla dvě spřízněné duše, které tam stále pracovaly.

Vytiskla jsem s jejich pomocí takových bankovek padesát a pečlivě si je ukryla. Dál jsem se tvářila, jak čile a nadšeně soutěžím. Když přišla ta chvíle, kdy jsme se měli pochlubit svými výkony, snadno jsem soutěž o prémii vyhrála.

Kolegové se sice trochu divili, můj podvod ale nikdo neprokoukl. Za půl roku jsem si našla jinou práci, a tak jsem si oddychla.

Blažena (66), Ostrava