Dívá se na mě a neví, kdo jsem. Přitom jsme spolu vyrůstaly. Dvě sestry, které spolu držely.

Zbláznila se. Zní to tvrdě a neúprosně, ale je to pravda. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme všechno, radosti i starosti. Nikdy jsem si nepředstavovala, že ji jednoho dne přemůže něco tak temného, co jí vezme její zdravý rozum. A začalo to tak nenápadně. Nejdříve byla podrážděná, pak přišly úzkosti, nespavost.

Už to nebyla ona

Bylo strašné sledovat, jak se její oči mění z jasných a milujících na prázdné a ztracené. Jak její slova dávají čím dál méně smysl.

Měla chvíle, kdy nepoznávala nás, své nejbližší, kdy nás obviňovala z věcí, které jsme nikdy neudělali. Byly chvíle, kdy mě to doslova roztrhalo na kusy, protože jsem věděla, že to není její vina, ale nemoc.

Mám velký strach

Vzpomínám si na den, kdy ji přijali do léčebny. Byla jsem s ní až do poslední chvíle. Držela jsem ji za ruku a tiše jí slibovala, že se o ni budu starat, že na ni nezapomenu a budu jí pomáhat, jak jen budu moct.

Ale v hloubi duše jsem cítila obrovský strach a bezmoc. Jak se s tím vším mám vyrovnat?

Tolik mi chybí

Některé dny jsou horší než jiné. Přijdu domů a cítím prázdnotu, která mě obklopuje. I když mám vlastní rodinu. Ale chybí mi přítomnost sestry, její smích, i když byla někdy hlučná. Chybí mi její hlas a její pohled.

Každý večer si přeju, aby se vrátila, aby mohla znovu být tím člověkem, kterého znám a miluju. Vím, že cesta k uzdravení je dlouhá.

Nepřestávám věřit

Občas dostanu od sestry dopis, psaný zmateně, ale plný emocí. Její slova jsou jako střípky z její duše, které mi dávají naději, že tam někde uvnitř ještě bojuje. Ty dopisy jsou pro mě vším.

Uchovávám si je jako poklad, protože v nich je její hlas, její pravé já, které nechci ztratit. Mé okolí si asi myslí, že také blázním, protože věřím, že sestra bude jako dřív. Co mi zbývá…

Tereza L. (62), Kolín