Mezi příbuznými se často vyskytují telepatické schopnosti. O mojí nehodě se dcera Naďa dozvěděla na dálku!

Dlouhá léta fungovalo vnitřní spojení mezi mnou a mojí dcerou Naďou pouze jednostranně. Pak ale přišla složitá a velice vážná situace.

Měla jsem autonehodu na odlehlé silnici a nemohla jsem s vozem vyjet z příkopu. Připadala jsem si jako v pasti a nevěděla, co mám dělat. Dcera mě naštěstí vyslyšela na dálku.

Vnímala jsem to už od dětství

Říká se, že někteří lidé jsou mezi sebou propojeni natolik úzce, až dokážou uhodnout, co si druhý člověk myslí – a to i přesto, že je zrovna dělí nějaká dálka. Já jsem si toho všimla u sebe a u mojí dcery Nadi.

Už když byla dcera v batolecím věku, stávalo se, že udělala něco dřív, než jsem to stačila říct nahlas. Podala mi třeba nějaký předmět. Naplno jsem si to uvědomovala v době jejího dospívání.

Tehdy dělala přijímací zkoušky na střední školu a měla z nich docela strach. V jednu chvíli jsem v hlavě slyšela její hlas, který mi šťastně oznamoval, že je určitě zvládla. To se také následně potvrdilo.

Naše propojení bylo silné

K podobným případům docházelo i v dospělosti. Nejednalo se samozřejmě o každodenní malé zázraky, ale každá taková událost mi to propojení jenom potvrzovala.

Týkalo se to naštěstí jen kladných a příjemných záležitostí. Vnímala jsem tak, když se Naďa zamilovala, i když se pak s tím klukem rozešla. Nemusela mi nic říkat.

Matka a dcera

Bavila jsem se o tom s kamarádkou, která se zabývala nejrůznějšími věcmi mezi nebem a zemí. Ta mi potvrdila, že zejména mezi blízkými příbuznými jsou takové telepatické schopnosti běžné víc, než si lidé myslí. Hlavně, pokud se jedná o matku a dceru, dochází k tomu poměrně často.

Věděla jsem, že to je chlapeček

Naďa se v pětadvaceti letech provdala a rok po svatbě čekali s manželem dítě. Úplně přesně jsem pak vnímala, když na dceru přišly porodní bolesti a zeť ji odvážel do nemocnice.

A ve chvíli, kdy přišel na svět můj vnuk Alešek, se mi v hlavě rozezněla zpráva, že dcera bez komplikací porodila chlapečka.

Spojení fungovalo pouze u mě

Zajímavé bylo, že většinou tohle spojení fungovalo od Nadi směrem ke mně a ne naopak. Ptala jsem se na to dcery, ale pouze zřídka vnímala, že se něco děje se mnou. Ta kamarádka ezoterička mi vysvětlila, že některá spojení fungují pouze jedním směrem.

Mně to ale nijak nevadilo, byla jsem naopak ráda, že se Naďa nemusí znepokojovat tím, co se případně odehrává v mém životě. Pak ale jednoho dne došlo k události, na kterou ani jedna z nás do smrti nezapomene.

Cesta autem na Šumavu

Vyrazila jsem tehdy autem za svojí sestřenicí, která bydlela na Šumavě v odlehlé vesnici. Počasí nebylo nic moc, foukal silný vítr a celkem intenzivně pršelo, takže jsem jela velice opatrně.

K příbuzné jsem dojela v pořádku, ale když jsem se vracela, stala se mi nehoda. Nezvládla jsem jednu zatáčku a s autem jsem sjela mimo silnici.

Bylo to v místě, kudy vedla jen okresní silnice, dost daleko od nejbližší vesnice. Kolem nebyly žádné domy, žádná zastávka autobusu, nikde nablízku žádná živá duše.

Neřešitelná situace

Trochu jsem se potloukla, ale nic vážného se mi naštěstí nestalo. Auto na tom bylo hůř. Nemohla jsem ho znovu nastartovat, a i kdyby se mi to nakonec přece jenom povedlo, z místa, kam jsem sjela, se nedalo normálně vyjet.

Ke všemu jsem měla vybitý mobil. Připadala jsem si jako v pasti. Mohla jsem čekat, jestli někdo pojede kolem, ale tahle cesta opravdu nebyla příliš frekventovaná.

Přemohl mě bezmocný pláč

Pomalu se začínalo stmívat. Nedovedla jsem si představit, že bych tu strávila noc. Stejně tak mi připadalo těžké vydat se po silnici směrem k civilizaci. Ani jsem přesně nevěděla, kde jsem, a kromě toho mě bolelo potlučené koleno. Dala jsem se do breku, i když to nic neřešilo a nikdo mě nemohl slyšet.

Noc v autě

Nakonec jsem se sebrala, vyškrábala jsem se nahoru na silnici a zkusila jít pěšky. Moc to nešlo. Bylo mi jasné, že nejspíš skončím někde uprostřed noci v šumavské divočině. Vrátila jsem se tedy zpět k autu a rozhodla se v něm přenocovat. Utvrdila mě v tom i skutečnost, že začalo pršet.

Vidina ji přivedla na správné místo

Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak zoufalá, bezmocná a osamělá. Když se pak asi o dvě hodiny později objevila na silnici světla přijíždějícího auta, myslela jsem, že mě mine, protože nestihnu vylézt. Auto ale zastavilo. Byla to Naďa.

Líčila mi, jak moji nehodu měla před očima ve chvíli, kdy k ní došlo. Telepatické spojení ji přivedlo až na správné místo. Dodnes to považuji za největší zázrak v mém životě.

Marcela K. (64), České Budějovice