Odmala mám ráda slepice. Do chovu jsem si proto pořídila i pěkného, robustního kohouta, který mě ale postupem času přiváděl k údivu.

Bydlím s manželem na vesnici v malém domku se zahradou, kde jsem donedávna chovala sedm slepic. Není nad čerstvá domácí vajíčka. Ta jsou velkým plusem, ale měla jsem zároveň moc ráda i slepice jako takové.

Dávala jsem jim směs obilí a semínek, kterou mi častokrát sezobávaly přímo z dlaně, a já byla blahem bez sebe. Prostě moje poupátka a lásky stejně jako kohoutek Igor, který plnil roli ochránce mých sedmi holek.

Telefonát

Zpočátku bylo vše v nejlepším pořádku, jenže postupem času se začal Igor chovat divně. Vše vyvrcholilo jednoho teplého letního večera. Vystoupal na hromadu kamení, kterou jsem měla na zahradě, což předtím nikdy neudělal.

Chvíli se tam rozhlížel, pak sešel dolů a zalezl do koše na prádlo, kde usnul. Nechápala jsem a šla raději spát. V noci mě vzbudil telefon. „Evo, tátu odvezli do nemocnice!“ vyhrkla na mě máma. „Dostal mrtvici!“ Do rána jsem už nezamhouřila oči a jen plakala.

Naštěstí vše dopadlo dobře a táta se bez následků vrátil do normálního života. Každopádně jsem o celé záležitosti přemýšlela. Měla spojitost s bizarním chováním mého kohouta?

Chvíli jsem nad tím dumala, ale dál jsem to neřešila a také Igorovo chování se vrátilo do standardních mezí. Věřila jsem, že to tehdy byla náhoda. Pak mě ale jedné klidné noci vzbudilo Igorovo kokrhání.

Probudil mě a já vyběhla na zahradu, abych zkontrolovala, jestli moji milovanou drůbež nenapadl nějaký predátor. Vše ale bylo v pořádku. Jen Igor pobíhal nervózně po zahradě sem a tam a uklidnily ho až mouční červíci, které jsem mu naservírovala.

Pak znovu zalezl do koše na prádlo, byť obvykle nocuje v kurníku. Ulehla jsem do postele, jenže klidnou noc jsem neměla, a hlavně mě brzy ráno vyděsil telefonát. Tentokrát mi volala sestra, že mámu v půl třetí ráno odvezla sanitka. Prý dostala infarkt!

Byla jsem v šoku. Maminka si přitom nikdy na srdce nestěžovala. Vyrazila jsem za ní do nemocnice, naštěstí srdeční příhodu přežila a mně spadl obří balvan ze srdce. Podobné chování se u Igora opakovalo ještě jednou, a to o patnáct měsíců později.

Krátce po páté ráno hlasitě kokrhal a zobák nezavřel snad dvacet minut, poté vylezl na hromadu hlíny a skončil zase v koši na prádlo.

Posel špatných zpráv

Tušila jsem něco zlého. Bohužel jsem se nespletla. Druhý den ráno mě při jízdě autem potkala dopravní nehoda. Nikomu se naštěstí nic nestalo, byť škoda na mém vozidle byla docela velká. Suma sumárum Igor byl zkrátka posel špatných zpráv!

Žádnou další už ale nepředpověděl. Krátce nato totiž onemocněl a zemřel. Pořídila jsem si záhy nového kohoutka, který se ale nijak zvláštně neprojevuje. Na Igora ale nikdy nezapomenu.

Eva Š. (60), Morava