Ten les byl najednou jiný. Jako by ožil tisíci barvami a probudilo se v něm neznámé zlo, které mě pronásledovalo. Musela jsem vzít nohy na ramena.

Bylo krásné babí léto. Všude kolem se rozprostíralo moře barevných lístků. Chvíli jsem tu nádheru pozorovala, až jsem se rozhodla, že vysvobodím svou mysl od nudné práce a půjdu se projít. Kochala jsem se krásným dnem, který byl jedním z posledních.

Pak podle předpovědi mělo jen a jen pršet. Kroky mě dovedly k lesní pěšině. Celý les byl rudou záplavou a všude kolem padalo listí jako okvětní plátky růží. Šla jsem dál, jako bych se brodila krvavým mořem. Posadila jsem se na místě s hezkou vyhlídkou do kraje a zamyslela se…

Podivná panika

Dýchala jsem zhluboka a zavřela přitom oči. Jako bych meditovala. Byla jsem tu jen já, příroda a moje myšlenky. Najednou se mě zmocnil divný pocit úzkosti.

Když jsem otevřela oči, les už mi nepřipadal tak kouzelný a přátelský, najednou všechno ztichlo a já se cítila jako v pasti. Zmocnila se mě podivná panika. Zvedla jsem se a rychlým krokem se začala vracet. A pak jsem to uviděla. Válelo se to ve spadeném listí.

Myslela jsem si, že to bylo nějaké zvíře nebo snad mámení! Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co vlastně vidím. Ležela tam nějaká bytost, těžko říci, zda člověk, či něco jiného.

Nejdříve jsem si myslela, že je ta věc posypána červeným listím, ale hned vzápětí jsem s úděsem došla k závěru, že jsou to krvavé skvrny. Chtěla jsem vykřiknout hrůzou, když se to pohnulo a rychle přibližovalo ke mně.

Nemohla jsem hrůzou odlepit nohy od země, ale jakmile se ten podivný, krvavě rudý stín připlazil až k mým botám, konečně jsem v sobě našla sílu a dala se znovu na útěk.

I když jsem běžela jako závod, koutkem oka jsem uviděla, jak se to v křovinách okolo cesty něčím hemží.

Zvedl se vítr

Jako by tam byli nějací obrovští, rudí červi. Hrozně jsem se bála. V tom běhu a naprostém stavu šílenství jsem upadla na zem. Narazila jsem do něčeho měkkého. „Pomoz mi!“ zachrčelo to kousek ode mne.

Obrátila jsem tím směrem tvář a marně se snažila zaostřit toho, kdo na mě volal. Neviděla jsem vůbec nic! Vítr se chopil rudého listí a zvedl ho ze země jako velkou krvavou vlnu. Zírala jsem na ni a v uších mi zaznělo znovu: „Pomoz mi!“

Na okraji

Už jsem se nerozmýšlela, vyskočila a utíkala, co mi nohy stačily. A křičela hrůzou. Až na okraji lesa jsem se zastavila, abych popadla dech. Dívala jsem se zpět na pěšinu, ale už jsem tam nic neviděla.

Les opět vypadal klidně, listí líně popadávalo ze stromů, všude bylo ticho, mír a klid. Jako by ten celý výjev, který jsem v uplynulých minutách zažila, byl jenom pouhou iluzí. Noční můrou, která se rozplynula.

Domů jsem došla úplně vysílena, upadla do postele a usnula hlubokým spánkem. Zážitek z lesa mě pronásledoval i ve snách. Dodnes si nedovedu vysvětlit, co jsem to tehdy prožila. Lesu za naším domem se ale raději vyhýbám.

Alice (69), Děčín