Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že v důchodu už člověk jen sedí v křesle, plete svetr a vzpomíná na staré časy.

Ale život má své cesty a nikdy není pozdě na nový začátek. Bylo to před pár lety, když jsem oslavila šedesátku. Moje děti už mají dávno své rodiny, vnoučata mi před očima vyrostla jako z vody a můj milovaný manžel, Václav, mě příliš brzy opustil.

Odešel už před deseti lety po tragické autonehodě. Od té doby jsem žila v našem domku na kraji města, obklopená jen vzpomínkami a neodbytným pocitem, že tohle snad nemůže být vše.

Něco mi zkrátka chybělo. Cítila jsem prázdnotu, jako by život plynul kolem mě, zatímco já jen koukám z okna.

Budu malovat

Jednoho dne jsem v poštovní schránce našla leták na kurz malování pro seniory. „To je něco pro staré babky, které nemají co dělat,“ pomyslela jsem si a už jsem chtěla papír vyhodit. Ale pak jsem si vzpomněla na Václava.

On vždycky říkal: „Maruško, ty máš ruce jako stvořené pro krásu. Zkus něco nového, třeba tě to chytne.“ A tak jsem si řekla: proč ne? První lekce byla katastrofa. Stála jsem před plátnem, štětec v ruce, a cítila se jako dítě, co neví, co s tím má vůbec dělat.

Vedle mě seděla paní Jarmila, elegantní dáma s šedivými vlasy svázanými do drdolu. „Není to těžké, Marie,“ řekla mi s úsměvem. „Stačí začít a barvy ti ukážou cestu.“

Jenže moje barvy spíš vypadaly jako rozmazaná duha po dešti. Přesto jsem chodila dál. Každý čtvrtek jsem si oblékla svůj oblíbený modrý svetr, vzala plátěnou tašku a šla do komunitního centra.

Ten muž mě okouzlil

Postupně jsem si zvykla na vůni terpentýnu a na to, jak štětec lehce klouže po plátně. A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Na jedné lekci se nám představil nový učitel, Petr. Byl o dost mladší než my, možná kolem padesátky.

Vlasy měl na skráních prošedivělé a jeho pohled mě dostával do kolen. „Marie, tvůj obraz má duši,“ řekl mi jednou, když jsem malovala starý dub u nás na zahradě. „Ten strom vypadá, jako by vyprávěl příběh.“ Byla jsem celá rudá, jako by mi bylo znovu sedmnáct.

Výjimečné setkání

Jak jsem později měla možnost zjistit, Petr měl dar vidět do lidí. Nejen jejich obrazy, ale i to, co skrývají uvnitř, kolikrát i sami před sebou. Jednou po lekci mě k mému překvapení pozval na kávu. „Jen tak, na pokec,“ řekl s tím svým klidným úsměvem.

Seděli jsme v malé kavárně, pili espresso a povídali si o životě. Vyprávěla jsem mu o Václavovi, o tom, jak jsme spolu tančili na svatbě, jak jsme se hádali kvůli maličkostem, ale vždycky se usmířili. Petr poslouchal a pak řekl:

„Marie, ty jsi pořád plná života. Proč se schováváš za vzpomínkami?“ To mě zasáhlo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se posledních deset let bála žít. Bála jsem se, že když budu šťastná, zradím Václava. Ale Petr měl pravdu! Život nekončí, i když někdo odejde.

Společné malování

Zápletka přišla, když Petr navrhl, abychom společně namalovali obraz na výstavu, kterou pořádalo komunitní centrum. „Dva pohledy, jedno plátno,“ řekl. „Ty namaluješ svůj svět a já ten můj.“ Souhlasila jsem, i když jsem měla strach, že to pokazím.

Pracovali jsme na tom týdny. Já malovala svůj dub, symbol domova a stálosti, a Petr přidával abstraktní tvary, které jako by tančily kolem. Když jsme obraz dokončili, byl to chaos, ale krásný chaos. Lidé na výstavě si náš obraz zamilovali.

Dokonce byl nakonec vybrán do mezinárodní soutěže, kterou jsme s Petrem vyhráli. Na přebírání ceny jsme samozřejmě letěli spolu a moc si těch pár dnů mimo realitu užili.

Vše, co mě ještě čeká

Jednoho večera, když jsme uklízeli štětce, se Petr ke mně otočil a řekl: „Marie, víš, že jsi mi změnila život? Tvoje odvaha zkoušet nové věci… to mě inspiruje.“ Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem se jen usmála a řekla:

„Petře, ty jsi ten, kdo mi připomněl, že ještě žiju.“ Teď, o dva roky později, mám doma galerii svých obrazů. Nejsou dokonalé, ale jsou moje. S Petrem jsme přátelé, možná něco víc, ale o tom se stydím psát. Důležité je, že jsem se přestala bát.

Každý čtvrtek si obléknu svůj modrý svetr, vezmu tašku a jdu malovat. A když se na chvíli zastavím a podívám se z okna, už nevidím jen minulost. Vidím budoucnost, která na mě čeká.

Marie B. (68), Domažlice