Potkala jsem ho kdysi dávno v kempu. Byl moc milý a zeptal se mě, zda věřím na věštění z dlaně. Řekla jsem si, proč to nezkusit…
Kam až mi paměť sahá, vždycky jsem patřila k vodáckým nadšencům. Už jako malá holka jsem s tátou a dědou jezdila na vodu. To dobrodružství jsem milovala. Dodnes mám na ty dny krásné vzpomínky.
Záhadný muž
Tomuto koníčku jsem se věnovala i v době dospívání s kamarády. Krátce po maturitě vyrazila naše parta sjíždět Ohři, kde jsem jednoho večera potkala záhadného muže. Ten mi z dlaně vyvěštil budoucnost. Jak jsem po letech zjistila, řada jeho předpovědí se skutečně naplnila.
Čtyřdenní výlet
Vodáctví je mým velkým koníčkem. Odmalička jsem s rodiči a jejich známými sjížděla řeky v Česku a vždycky si přitom užila spoustu srandy. Bylo mi tehdy čerstvě devatenáct a já se rozhodla, že poprvé vyrazím jen s partou kamarádů.
Čtyřdenní výlet na kánoích jsme si naplánovali na konec června. Hned po maturitě, kterou jsem mimochodem zvládla s vyznamenáním, a za úspěšnou zkoušku dospělosti jsem si tak nadělila parádní odměnu.
Užili jsme si spoustu zábavy
Bylo nás dohromady osm a vybrali jsme si Ohři, kterou jsem z minulosti velmi dobře znala. Všichni jsme patřili do kategorie ostřílených vodáků a po celé čtyři dny jsme se skvěle bavili. Vyřádili jsme se a srandy byla fůra.
Na tuhle akci s odstupem času moc ráda vzpomínám. A nejen proto, že se uskutečnila krátce po maturitě a já vůbec poprvé jela bez rodičů. Důvod je ještě jiný.
Uslyšela jsem zpěv
V jednom kempu jsem totiž potkala podivného muže, který můj život dost ovlivnil. Byl už skoro večer, chystala jsem se jít pomalu spát, když jsem v dálce uslyšela kytaru a příjemný klučičí zpěv.
Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat. Po asi dvou stech metrech jsem spatřila oheň, u něhož seděl pohledný muž, odhadem kolem třicítky.
Byl tmavovlasý, měl pronikavé oči a krásně se na mě usmíval. Nabídl mi, ať si k němu přisednu. Byl mi sympatický, takže jsem ani na vteřinu neváhala a zaujala místo vedle něj.
Zvědavost byla silnější
Dali jsme se do řeči. Představil se mi jako Josef. Tvrdil, že má rád vodu a cestování. Chvíli jsme se bavili, prohlížel si mě a pak se zeptal, jestli věřím na věštění z dlaně. A pokud mám prý zájem, řekne mi, co mě v životě čeká.
Koukala jsem na něj vyjeveně, ale nakonec jsem souhlasila. Hlavně ze zvědavosti. Navíc jsem byla sama, nezadaná a přála jsem si najít partnera na celý život.
Jeho předpověď mě zaujala
Vzal mi ruku do své a chvíli koukal do dlaně. „Už brzy poznáš někoho, s kým budeš velmi šťastná,“ potěšil mě na úvod. „Narodí se ti tři děti, dva kluci a holka,“ přidal a já se v duchu usmívala.
Přece jen jsem byla single, na děti jsem se v tu dobu ještě necítila, a tudíž jsem o nich ani nepřemýšlela. Byla jsem mladá, krátce po střední škole a měla zkrátka jiné starosti. Přesto jsem ho nechala, ať ve věštbě pokračuje.
Dal mi rady i varování
Říkal mi, že budu mít nějaké problémy v budoucí práci, které ale překonám, a dočkám se prý povýšení. A že mě ve dvaapadesáti letech čeká smutná událost, a taky mi zdůraznil, ať si v zimním období dávám velký pozor na náledí.
Poděkovala jsem mu za výklad, a protože mě už přemáhala únava, s Pepou jsem se rozloučila a vrátila jsem se do stanu. Ráno jsem zážitek líčila holkám, ale ty se tomu jen smály.
„Tak ty si tady po večerech děláš výlety za krásnými senzibily, jo?“ rýpaly do mě. „A jaký byl? No, povídej,“ hihňaly se. Prostě puberťačky.
Osudné náledí
Nechala jsem je na pokoji a radši změnila téma. Ostatně i mně se neznámý muž postupem času vytrácel z hlavy. A možná bych na něj i docela zapomněla, kdyby pak nepřišla osudná zima. Na schodech u našeho domu se utvořila ledovka a já uklouzla.
Bohužel tak nešťastně, že jsem spadla rovnou na hlavu a způsobila si otřes mozku. Po uzdravení jsem si vzpomněla na tmavovlasého chlapíka u ohně, který mě před zimou a náledím varoval. A krátce nato vyšla i další jeho předpověď.
V nemocnici jsem se seznámila se svým nynějším manželem, s nímž jsem si úžasně padla do noty. Něco jako když do sebe zapadnou dílky puzzle.
Máme jen dvě děti
V současnosti spolu vychováme desetiletého syna Radka a osmiletou dceru Julinku. Třetí dítě neplánujeme, takže to nevypadá, že Josefovi věštba s počtem ratolestí vyjde. I když, jak se říká „nikdy neříkej nikdy“. Život umí leckdy pořádně překvapit.
Znovu jsem ho už nepotkala
A co tím vším chci vlastně říct? Každopádně některá jeho proroctví se naplnila a na záhadného muže z vodáckého výletu často vzpomínám.
Ohři a další české řeky jsem od té doby sjížděla už několikrát a sjíždím je i teď s rodinou, ale Josefa jsem už nikdy nepotkala. Kdo ví, kde je mu nyní konec…
Romana J. (59), Karlovy Vary
