Nikdy bych nevěřila, že se dokážu tak bláznivě zamilovat! Naletěla jsem na sladké řečičky jiného muže a opustila toho, který mě opravdu miloval. Pak ale přišla ledová sprcha…

Svého manžela jsem moc milovala. Byla to láska na první pohled. Miroslav se ale naší lásky bál, přece jen byl o sedmnáct let starší než já. Říkal, že jsem příliš mladá a jednou ho opustím. Přísahala jsem, že něco takového se nestane.

A on mi slíbil totéž, slíbil, že tu vždy bude pro mě, ať se děje cokoli. A tak jsme se vzali. Po několika letech jsem ale najednou chtěla ve svém životě všechno změnit. A tehdy mi přišel do cesty ON! Martin!

Zahodila jsem kvůli němu všechno, co jsme s Miroslavem vybudovali. Rozvedla jsem se a koupila malý byt. Byla jsem nadšená. Martin byl pohodář, táta samoživitel s devítiletým synem ve vlastní péči. Báječně jsme si s jeho synem Davídkem rozuměli − líp, než jsem doufala.

Prodala jsem byt

„Vezmi si s sebou jen věci na přespání, pojedeme na výlet,“ řekl mi Martin jedno ráno. V luxusním hotelu mi napřed vyznal lásku, pak zapálil spoustu svíček a pak mě požádal o ruku.

A já jsem řekla ANO. A ještě důležitější větu pronesla za pár týdnů Martinova máma: „Leničko, co kdybys prodala ten byt a nastěhovala se k nám?“ A bylo to.

Část peněz za můj byt jsme investovali do nového zařízení a před svatbou jsme si splnili svůj sen − dovolenou v Thajsku. Zbylé peníze jsem vrazila do naší svatby. Pár měsíců po svatbě odjel Martin na služební cestu a já zůstala v domě s jeho matkou a synem.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží takový šok. Alespoň já jsem si ničeho nevšimla. Ale když jsem dorazila do práce a zapnula počítač, čekal tam na mě mail od Martina. Text byl strohý. „Už to mezi námi neklape.

Byl bych rád, kdyby ses vystěhovala a byla pryč než se vrátím ze služebky. Pokoušely se o mě mdloby. Vždyť já neměla kam jít. Svůj byt jsem prodala. Co budu dělat?

Tělo bez duše

Rozjela jsem se do Prahy, abych přišla na jiné myšlenky. Vysedávala jsem po barech a prvním autobusem se vrátila ráno domů. Přišla jsem do Martinova domu, kde jsem si balila do kufrů všechny své věci. Tchyně byla ve stejném šoku jako já.

Ani jedna jsme netušily, co to Martina popadlo. Několikrát jsem se s ním zkoušela spojit, ale nebyla s ním řeč. Trval na tom, že chce rozvod, že se mám odstěhovat.Všechno jsem tehdy řekla svým kolegyním, které mě u sebe nechaly přespat několik nocí. Byla jsem jako tělo bez duše.

Druhá šance

„Máš tady návštěvu!“ nakoukla šéfová asi za týden do kanceláře a tvářila se tajuplně. Neochotně jsem vyšla na chodbu. A tam stál můj bývalý manžel. Miroslav. Doneslo se mu, v jaké jsem situaci, a tak za mnou hned přijel.

Objal mě kolem ramen a řekl: „Nezajdeme na oběd?“ Jediným slovem se nezmínil o mém úletu a o tom, jak moc jsem mu ublížila. Po obědě mě vzal za ruce a řekl mi: „Všechno ti odpouštím, jen se vrať domů. Začneme znovu.“

Nevěřila jsem svým uším, tolik jsem mu ublížila a on mi i tak dává druhou šanci. Byl to báječný muž. Vrátila jsem se k němu, a když jsem se za pár měsíců rozvedla s Martinem, vdala jsem se za Mirka podruhé.

Lenka (61), Příbram