Ve vztazích s druhými lidmi jsem celý život vždycky jen prohrávala, i doma si ze mě všichni začali najednou dělat služku. S tím jsem musela něco udělat.
Potíže ve vztazích jsem měla už od školky. Nevím, ale vždycky jsem to byla já, která druhým věřila, a pak byla nakonec ta špatná, věčný otloukánek. Taky jsem si našla povolání, které mě v této podřadné pozici udržovalo.
Stala jsem se zdravotní sestrou, dětskou k tomu. „Holka, ty si ty chlapy vždycky rozmazlíš,“ domlouvala mi kolegyně, která to jako jedna z mála se mnou myslela dobře. Byla ve věku mé matky, tak si ke mně asi vytvořila mateřský vztah.
„Chlap není dítě!“ varovala mě se vztyčeným prstem pokaždé, když jsem od nějakého dostala kopačky. Prý jsem je svou láskou dusila, řekl mi jeden z nich. Nakonec jsem si našla Jirku. Byl to hodný kluk.
Snažila jsem se
Dokázal sehnat byt, vyběhal novomanželskou půjčku a já se cítila jako v ráji. Musela jsem se mu za to odvděčit. A tak jsem se moc snažila. Vařila jsem, uklízela, brala si noční služby v nemocnici a hledala brigády, aby se nám žilo ještě líp.
Když jsem otěhotněla, moc jsme se na malé těšili. K ročním narozeninám jsme dceři pořídili pejska.
Stačilo
Ovšem s léty už jsem začala mít všeho dost… Najednou mi to došlo! Dcera seděla celé dny u počítače, Jirka byl už tři měsíce na podpoře, marně hledal práci. Doma bylo všechno na mně.
Když jsem jednou nadhodila, že by někdo mohl umýt nádobí, protože se necítím dobře, dělali, že neslyší. I ten pes se válel na koberci. V noci udeřily teploty. Odvezli mě do nemocnice totálně vyčerpanou se zápalem plic.
„Všechny sis je zase rozmazlila, viď?“ zjevila se kolegyně u mé postele. A já konečně pochopila, že má pravdu. Z nemocnice jsem se nechala odvézt ke své matce a opakovala si tam mantru, že nejsem otrok.
Nechala jsem muže i dceru doma samotné celé tři týdny, aby se o sebe postarali. Když jsem se vrátila, nepoznávali mě. Už jsem si nenechala nic líbit, byla jsem na ně přísná a doma nastolila řád. Kupodivu si všichni zvykli a já si konečně oddychla.
Zdena (58), Opava
