Bylo mi něco přes padesát, když jsem se znovu sblížila s Marcelou. Její rozvod nás svedl blíž a já hloupá pomohla…
Marcela měla tři děti, dluhy, exmanžel jí házel klacky pod nohy a ona nevěděla, kam dřív skočit. Pomohla jsem jí. Ne z povinnosti, ale protože mi na ní záleželo.
Půjčila jsem jí peníze, když neměla na nájem, vozila jsem její děti do školy, když neměla auto. A když její nejstarší dcera dělala přijímačky, dělala jsem s ní každý večer úkoly, jako by to byla moje vlastní dcera.
Vděčnost se proměnila v chlad
Dlouho jsem si myslela, že náš vztah je vzájemný. Volaly jsme si denně, chodily spolu na kávu, plánovaly víkendy. Marcela mi říkala, že si neumí představit, jak by to bez mě zvládla. A já jí věřila. Jenže jak šel čas, věci se začaly měnit.
Získala lepší práci, dcera se dostala na dobrou školu. Noví známí, večírky, kontakty. Začala se objevovat s lidmi, které jsem neznala. Když jsem jí volala, často to nebrala. Někdy napsala zpět, že „toho má moc“. Přestala se ptát, jak se mám, a hlavně přestala chodit.
Došlo mi to až příliš pozdě
Trvalo mi dlouho, než jsem si přiznala, co se děje. Pořád jsem hledala výmluvy. Že je jen unavená a že na mě určitě myslí. Že se ozve. Jenže jednoho dne mi došlo, že už mě vlastně vůbec nepotřebuje.
Byla jsem pro ni užitečná v období, kdy byla na dně. Když se jí začalo dařit, pomalu mě odložila. Ne ve zlém, jen tiše a jistě. Právě to bolelo nejvíc.
Bolest, kterou jsem nečekala
Nešlo o peníze, ty už jsem ani neřešila. Šlo o to, že jsem ji měla opravdu ráda. Dala jsem jí kus svého života, času, energie, důvěry. A ona? Zbylo mi prázdno a smutné uvědomění, že ne každé přátelství je oboustranné.
Když jsem jí naposledy psala, ani neodpověděla. Byl to úplně obyčejný vzkaz, že na ni myslím. Nic víc. Už se neozvala. Také jí už nepíšu. Nepřemýšlím, co jsem udělala špatně, vím, že to nebyla moje chyba.
Možná jen prostě potřebovala někoho, kdo ji podrží, a když už uměla stát na vlastních nohou, tak po nich i odešla. Byla jsem ten člověk, který dává, ne ten, kdo bere a pak zapomene. Svědomí mám čisté, ale zraněné, že jsem asi naletěla.
Nečekala jsem nic zpátky, žádný vděk nebo laskavost na oplátku. Jen jsem doufala v obyčejnou lidskou blízkost. Přátelství, které přežije i dobré časy, nejen ty zlé. Místo toho jsem zůstala s pocitem, že jsem byla jen mostem mezi problémy. A ten se po přechodu pálí…
Zdena R. (65), Znojmo