Každý nám říkal, jak jsme perfektní pár, já jsem ale věděla své. Naše manželství stálo na pokraji krachu, který se nedařilo zvrátit.

Bylo mi pětadvacet, když jsem oblékla svatební šaty a Mirkovi slíbila lásku a věrnost na celý život. Vůbec by mě tehdy napadlo, že se naše manželství otřese v základech už tak brzy.

Po sedmi letech se začaly na naší obloze objevovat první mráčky. Vždy jsme se dokázali na všem shodnout, od výchovy dětí po zařízení domácnosti. Najednou jsme ale měli rozepře i nad výběrem nedělního oběda.

„Nebyly brambory včera? Ta polévka není slaná! Proč v ní nejsou knedlíčky?“ čím dál častěji brblal můj muž a jeho nespokojenost se prolínala do všech oblastí našeho manželství. A přiznávám, že já jsem byla otrávená úplně stejně.

Jeden na druhého jsme byli „alergičtí“, až jsme přešli do fáze, kdy jsme se vzájemně ignorovali. Nevěděli jsme, co se to s naším vztahem děje, zároveň jsme o tom ale nedokázali mluvit.

Několik měsíců jsme vedle sebe žili jako cizinci, a souhrou náhod se mi právě v té době začal dvořit jiný muž.

Chyběla mi pozornost

Kolega z práce, člověk sečtělý, galantní, který mě stále zval na schůzky. A já, jako žena, které dlouho chyběla pozornost, jsem jeho pozvání na večeři jednou přijala.

Mému rozpadajícímu se manželství už to neublíží, řekla jsem si, a tak jsem večer oznámila manželovi, že odcházím na schůzku s jiným. Ani se na mě nepodíval, seděl v křesle a sledoval s našimi dětmi pohádku.

„Dobře, stejně jsem chtěl podat žádost o rozvod,“ řekl klidně, bez emocí, a já jsem odcházela z domu jako zpráskaný pes. Myslela jsem, že se budu cítit vítězoslavně. Opak byl ale pravdou.

Seděla jsem v nóbl podniku naproti šarmantnímu nápadníkovi, ale myšlenkami jsem byla doma v obýváku vedle svého muže. Tohle je přece špatně, řekla jsem si, omluvila se a doslova utekla z restaurace.

Utíkala jsem až domů a stále přemýšlela nad tím, že své manželství nemůžu jen tak zahodit. Mirka jsem našla v křesle, stejně jako když jsem odcházela. Seděl sám, potmě, v naprostém tichu.

Cesta je cíl

Když jsem přiběhla, překvapeně se na mě podíval. „Já to nedokážu, nechci se rozvádět!“ řekl po chvíli a já věděla, že oba chceme to stejné. Chceme manželství zachránit stůj co stůj.

Konečně jsme začali o našem vztahu mluvit, a to nám, jak se říká, zachránilo krk. Nebudu lhát, trvalo to dlouho, ale nakonec jsme k sobě přece jen našli cestu zpátky. Trnitou a klikatou, ale dovedla nás do cíle.

Přísahám, že od té doby už jsme si žádnou takovou krizí neprošli, možná proto, že už víme, co je v životě opravdu důležité. Láska a porozumění.

Věra T. (67), Rokycany