Nevěřila jsem vnukovi, že chodí ta šelma kočce vyjídat misku. Pak jsem ji ale uviděla na vlastní oči. Přilepila se na nás s celou rodinkou, před kterou nebylo úniku.
Otom, že by si takové zvíře dokázalo vytvořit vztah k člověku, jsem nikdy neslyšela. A to jsem měla strýce myslivce.
Před třemi lety, když byl u nás na prázdninách vnuk Kryštof, tvrdil, že viděl lasičku, jak se válí v kurníku mezi slepicemi místo toho, aby je zakousla. Smáli jsme se mu, že se mu určitě něco zdálo. On se cítil dotčený, že mu nevěřím.
Manžel dával bujnou fantazii městského chlapečka k dobru v hospodě, aby pobavil chlapy. Jeden z nich ale zvedl významně prst a řekl:
„Četl jsem v novinách, že se mohou lasice cítit součástí rodiny, a dokonce se s drůběží přátelit.“ Za dva dny přiběhl Kryštof nadšeně do kuchyně. „Babičko, dědečku! Lasička žere na okně kočce granule!“
Velká rodinka
Nelhal, viděli jsme to na vlastní oči. Kroutili jsme nad tím hlavou. Až do té doby jsme byli přesvědčeni, že je lasice predátor, co chce jen lovit! Vnouček s dědečkem číhali na Marušku, jak lasici pojmenovali, celé hodiny. Byla u nás na dvoře pečená vařená.
Velmi rychle si na ty dva zvykla a každým dnem se k ní mohli přiblížit o kousek víc. „Brzy si ji určitě pohladíš!“ říkal můj muž Kryštofovi. Spolu chystali lasičce různé lahůdky, aby nedostala náhodou chuť na naše slípky, a ona byla vděčný strávník.
Jednoho dne k nám přivedla svého partnera. Krmili jsme je oba. A páreček se nám odměnil. Přivedl nám ukázat své roztomilé potomstvo. Další prázdniny už k nám na zahradu chodila pěkná rodinka, napočítali jsme jich dvanáct.
Byli to velcí jedlíci, nepohrdli ani krkovičkou. Když jich další rok zase přibylo, přestala být jejich návštěva roztomilá. Bylo to spíš pro zlost. S hrůzou jsme zjistili, že jsme si zavařili.
Musíme pryč
„Nezbude vám než ten barák prodat,“ smáli se sousedé. I nám to zprvu přišlo směšné, ale po pár týdnech už jsme uvažovali jinak. Nakonec manžel bouchnul do stolu.
„Už tady nebudu ani minutu, stěhujeme se!“ Kupce jsme sehnali překvapivě rychle, navíc už jsme měli vyhlídnutou pěknou vilku ve vedlejší vesnici. Vždycky se nám moc líbila a konečně byla na prodej.
Když jsme absolvovali stěhování a odpočívali na terase, dívali jsme se slastně dolů do údolí. Najednou se ale cosi hnulo v trávě na zahradě. Nějaké zvíře! A po něm druhé a třetí… Nechtěli jsme si přiznat, že by to mohly být lasičky.
Když se ale vzápětí nejrychlejší ze všech vyšplhala k nám na terasu, nebylo pochyb. Zvedla jsem se, abych jim přinesla granule…
Iva (64), Vysočina