V nešťastném manželství jsem se trápila mnoho let, až jsem konečně našla odvahu odejít. Dostala jsem novou šanci, byla to velká životní výhra.

Už na začátku našeho vztahu jsem mohla tušit, že to nebude procházka růžovým sadem. Jenže jsem byla vychovaná tak, že žena má od chlapa vydržet všechno. Do manželství s Jardou mě dotlačily naše rodiny.

Znaly se po generace a nějak je napadlo, že by se hodilo dát ty dvě zahrady dohromady, když domy stály vedle sebe. My měli pole, oni zase sad. No, zkrátka sedláci! Mysleli jen na majetek, jestli já budu šťastná, nikoho nezajímalo. A já byla tak poslušná, že jsem si to nechala líbit.

Opilec

Narodily se nám tři děti krátce po sobě, byla jsem doma dlouhých osm let a za tu dobu jsem ztratila nejen kontakty s kamarády a kolegy, ale i sebedůvěru. O sebe jsem se moc nestarala, protože na to nebyl čas.

Taky mi to dával manžel najevo, byl hrubý, často se mi vysmíval a posléze se vůbec netajil tím, že má milenky. A já tiše trpěla a všechno to snášela. Čas běžel a mně bylo najednou šestapadesát. Ten den to bylo horší než jindy.

Jarda se vrátil z hospody až k ránu, opilý a agresivní. Dokonce mě i uhodil, musím přiznat, nebylo to ale poprvé. Raději jsem z domu utekla a procházela se parkem, což také nebylo poprvé.

Na kávu

Měla jsem ještě času dost, než půjdu do práce. V parku ke mně přiběhl cizí pes a začal se lísat. Vzápětí se objevil jeho pán. Muž v mém věku. Byl tak milý, že jsme se spolu zapovídali.

Druhý den jsme se náhodou znovu potkali, když jsem kráčela přes park cestou z práce. Domů se mi nechtělo, tak jsem přijala jeho pozvání na kávu. A tak jsem se „na stará kolena“ zamilovala do tohoto muže, Pavla.

Našla jsem v sobě odvahu svůj život změnit a udělala jsem dobře. Naše děti už byly dospělé, začínaly žít své životy. A já teď vzala do rukou ten svůj. Podala jsem žádost o rozvod a odstěhovala se od manžela. Žiju s Pavlem a jsem konečně šťastná žena.

Šárka (66), Pardubice