Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou.
Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není.
Pokud vycítíte, že jeho partner není ten pravý, bráníte své dítě. Dnes vím, že jsem se mýlila, ale tehdy jsem byla tvrdohlavá. A taky přesvědčená, že chráním.
Něco na něm bylo divné
Moje dcera Tereza mi jednou v létě, bylo jí tehdy pětadvacet, představila svého partnera. Jmenoval se Jan. Už od začátku se mi na něm něco nelíbilo. Možná to byl jeho způsob mluvy, možná jeho klid, kterému jsem nerozuměla.
Měla jsem pocit, že není dost cílevědomý a k Tereze nepasuje. Učitelka na základce, on elektrikář. Někde v sobě jsem věřila, že najde někoho lepšího. Neříkala jsem to nahlas, jen jsem naznačovala. Vždycky tak, aby to znělo jako vtip, ale ona chápala. Dcera cítila, že ho nepřijímám.
Nesnažila jsem se ho mít ráda
Byla to zvláštní doba. Doma panovalo ticho, které mezi námi leželo jako těžká přikrývka. Když Tereza přišla na návštěvu, Jan většinou zůstal v autě nebo šel sám na procházku. Tvrdila, že mu to nevadí, ale já věděla, že to není normální.
A stejně jsem se nikdy nezeptala proč. Možná jsem se bála odpovědi. Možná jsem v sobě tajně chtěla, aby se necítil vítaný. Hrála jsem takovou tichou hru. Když jsem mu nabídla kávu, bylo to studené gesto. Když jsem mluvila o rodině, mluvila jsem jen o nás dvou.
Bez něj. Jako by tam nepatřil. A on to cítil. Zpětně nechápu, proč jsem nebyla schopnaudělat krok k němu. Proč mi trvalo tak dlouho pochopit, že láska mé dcery není konkurence mé lásce mateřské, ale její pokračování.
Když mi po dvou letech oznámila, že se budou brát, snažila jsem se zachovat klid, ale nedokázala jsem to úplně. Ten den jsem řekla pár vět, které bych nejradši nikdy nevyslovila.
Věty, které v sobě nesly víc pohrdání než obav. Slova, která jí musela připadat jako bodnutí, řekla jsem, že si ničí život. Že se spouští dolů a jednou bude litovat.
První trhliny v našem vztahu
Tereza se stáhla. Na svatbu mě nakonec nepozvala, jen psala, že mě má pořád ráda, ale že nedokáže žít mezi mnou a Janem. Že to nejde. A já? Já si řekla, že je to její volba a že až se jí to rozpadne, vrátí se. Nevrátila.
Představy, které se nikdy nevyplnily
Někdy jsem si představovala, že zaklepe na dveře. Že ji zahlédnu přes záclonu, jak drží dítě za ruku a váhá, jestli vstoupit. V těch představách jsem ji objala, omluvila se, držela vnoučata v náručí a všechno bylo odpuštěno. Ale byly to jen sny.
Skutečnost byla jiná. Studenější, tišší. Každý další svátek, každé Vánoce bez její přítomnosti byly jako drobné jehličky, které se postupně zapichovaly pod kůži.
Když jsem o ní neměla zprávy, srdce mi bušilo i při každém telefonátu, protože jsem doufala, že je to ona. A pak přišlo zklamání. Znovu a znovu. Způsobila jsem bolest nejen jí, ale i sobě. A možná to bylo to největší poznání, které mě stihlo až ve stáří. Že bolest, kterou způsobíme, se jednou otočí a přistane v našem vlastním srdci.
Roky bez Terezy
Čas běžel. Přibývaly roky, šediny, bolesti zad, samota. O Tereze jsem se dozvídala jen útržky přes staré známé, přes bývalé kolegyně, které znaly někoho, kdo znal někoho. Prý se přestěhovali a mají dvě děti a stále učí, jen na jiné škole.
Nikdy jsem neviděla svou vnučku a vnoučka. Ani fotografie. Žádný obrázek na lednici, žádné kresby od vnučky, žádné věty typu „babi, čti mi pohádku“. Jen ta samota, kterou jsem si sama vybudovala.
Vlastním nepochopením, tvrdostí i strachem, který se přetvořil v odsudek. Někdy jsem si říkala, že mám napsat. Omluvit se. Ale vždycky se ozval vnitřní hlas, který tvrdil, že už je pozdě.
Že mě stejně odmítne a já to jen zhorším. A tak jsem dál nepsala, dál čekala, až mi odpustí. Jenže jak by mohla, když nevěděla, že lituju?
Zvláštní návštěva. Byl to zase on!
Před dvěma měsíci u mě zazvonil cizí muž. Měl na sobě montérky, v ruce držel složku. Přišel kvůli opravě rozvodné skříně. Bylo horko, nabídla jsem mu vodu. Slovo dalo slovo. Byl milý, mluvil pomalu, rozvážně. Když se podepisoval, všimla jsem si jeho příjmení.
Stejné jako dceřino! V krku mi vyschlo. „Nejste vy náhodou příbuzný s Terezou Novotnou?“ zeptala jsem se. Zvedl oči. Nejdřív opatrně, pak trochu smutně. „To je moje žena,“ odpověděl. Zastavil se čas. Nevěděla jsem, co říct. Nepoznala jsem ho.
Jen jsem polkla a kývla, on se neptal dál, ale v očích mu zůstala stejná bolest jako v mých. Nedokázala jsem se omluvit, nedokázala jsem nic. Po jeho odchodu jsem tři dny nespala, to setkání mě rozrušilo víc, než jsem si chtěla připustit.
Pochopila jsem, že není na co čekat. Dnes jsem usedla a píšu tento dopis. Nevím, jestli ho Tereza dostane. Nevím, jestli ho otevře, ale píšu, protože už nemůžu mlčet. Protože mám co říct.
Píšu, i když si to možná nepřečte
Co v psaní je? Lítost. Vím, že jsem dceru zklamala. Byla jsem tvrdá, nepřístupná a nespravedlivá. Měla jsem v ní vidět dospělou ženu, která ví, co dělá. Místo toho jsem se snažila dál být matkou malého děvčátka, které potřebuje vedení.
Odsoudila jsem člověka, kterého ona milovala, aniž bych ho opravdu znala. A tím jsem odsoudila i sebe. „Chybíš mi. Moc. Bolí mě, že jsem neviděla tvou svatbu, že jsem nedržela za ruku tvoje děti a nebyla u jejich prvních kroků i prvních slov. Bolí mě, že jsme se vzdálily.“
Co zbývá?
Neprosím o odpuštění. Jen chci říct, že dceru mám pořád ráda. A že lituju. „A kdybys někdy chtěla, dveře u mě jsou otevřené.“ Nečekám odpověď. Možná se nikdy neozve. Asi ten dopis skončí v koši. Ale i kdyby ano, potřebovala jsem to napsat.
Kvůli těm ztraceným rokům, které už nikdo nevrátí. Život někdy neodpouští chyby. Ale někdy se ještě dá stihnout něco napravit. Možná ne všechno. Možná jen drobnost. Jedno objetí. Jeden pohled. Jedno „mami“. Pokud bych měla zažít aspoň to, stálo by to za všechno mlčení světa.
Vlaďka T. (60), Třebíč
