Domů     Shledání s matkou, které bolelo
Shledání s matkou, které bolelo
5 minut čtení

Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná

V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života.

Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé rány nikdy úplně nezarostou. Bylo mi osmnáct let, když mi má adoptivní matka řekla, že nejsem její vlastní.

Neudělala to ze zlé vůle, spíš cítila, že už jsem dost stará na to, abych znala pravdu. Seděla naproti mně v kuchyni, kde voněla mramorová bábovka.

Poprvé jsem slyšela pravdu

Taková, kterou jsme dělávaly spolu. Se sklopeným zrakem mi maminka oznámila, že mě s otcem adoptovali z dětského domova, když mi byly sotva dva roky. V tu chvíli jako by se vše kolem mě zhroutilo.

Milovala jsem je a byla jsem vděčná za všechno, co pro mě udělali. Ale něco hluboko ve mně začalo praskat, jako když mráz trhá staré dřevo. Můj odraz v zrcadle už mi neříkal to, co dřív.

Kdo jsem byla? Kdo mě nechal v tom domově? Žijí moji rodiče? Jací jsou? Nemají nemoci, které bych mohla zdědit? Spoustu otázek jsem měla.

Cesta za pravdou

Trvalo mi několik měsíců, než jsem se odhodlala začít hledat. Byla to tehdy jiná doba, neexistoval internet, žádné databáze, žádné snadné stopy.

Psal se rok 1963. Chodila jsem do archivů, psala dopisy, potají mluvila s lidmi, kteří mohli znát někoho z minulosti. Trvalo mi pět let, než jsem se dopracovala ke jménu a adrese mé biologické matky. Pamatuji si ten den jako dnes.

Držela jsem ten kousek papíru v ruce a třásla se. Ne strachem, ale nadějí, že me možná chtěla a třeba ji k tomu někdo jen donutil. Možná mě konečně obejme, doufala jsem. Našla jsem ji v malém městě kousek od Ostravy. Bydlela v šedivém činžáku ve druhém patře. Zaklepala jsem.

První a poslední setkání

Otevřela mi žena s vrásčitou tváří a takovýma neživýma očima. „Dobrý den… Jsem Anna… vaše dcera.“ Pronesla jsem ta slova, která ve mně zrála roky, s něžností a bolestí. Dlouho se na mě dívala beze slova. Pak mě pustila dovnitř. Bylo tam ticho.

Žádné objetí, ani slzy, jen lhostejnost. Asi jediný scénář, který mě nenapadl. Myslela jsem na to nejlepší i nejhorší. Toto bylo něco mezi. Nezájem. Seděla naproti mně, jako by se nic nedělo, mluvila tiše a úsečně.

Řekla mi, že mě porodila ve svých šestnácti letech. Že to bylo těžké, že jí nikdo nepomohl. A že to bylo správné rozhodnutí. Zeptala jsem se na otce.

Jen mávla rukou a řekla, že to není důležité. Nepodívala se mi do očí. Po půl hodině vstala a řekla, že už musí někam jít. Poděkovala jsem jí. Ani nevím proč.

Prázdnota nikdy nezmizela

Vrátila jsem se domů a neřekla o tom nikomu. Ani své adoptivní matce, která tehdy bojovala s nemocí. Ani přátelům. Nikomu. Zavřela jsem to do sebe jako starou fotografii do šuplíku. Ale pokaždé, když jsem ráno otevřela oči, byla tam nově prázdnota.

Opravdu jsem viděla svoji matku a skutečně byla taková necitelná? Založila jsem rodinu. Měla jsem dvě děti. Dceru a syna. Byli zdraví, šikovní, milovali mě, ale já jim nedokázala dát to, co jsem možná kdysi chtěla.

Tu hlubokou mateřskou něhu, kterou si každé dítě zaslouží. Byla jsem na ně často tvrdá. Měla jsem ráda pořádek, režim a výsledky. Myslela jsem, že když jim dám vzdělání, zázemí, všechno hmotné, že to stačí. Dnes vím, že nestačilo.

Omluvy, které jsem nikdy nevyslovila

Když moje děti dospěly, odtáhly se ode mě. Ne že by mě opustily, ale byla mezi námi zeď. Taková ta, která se nepostaví přes noc. Rostla roky, já ji stavěla každým dnem, kdy jsem jim místo pohlazení řekla jen „ukliď si“.

Každým dnem, kdy jsem místo objetí nabídla jen radu nebo výčitku. Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mě to všechno bolelo. Jak jsem si každou noc přála vrátit čas a jak jsem toužila obejmout je a říct jim, že to není jejich vina. Že chyba byla ve mně. A v tom, co jsem si celý život nesla jako těžký batoh na zádech.

Naučila jsem se odpouštět

Dnes už je pozdě měnit minulost, ale není pozdě mluvit. A tak píšu tento příběh, možná pro sebe, možná pro ně. Možná pro někoho jiného, kdo si nese podobnou bolest. Odpustila jsem své matce? Nevím. Možná ano, snad trochu. Byla to mladá dívka, sama, bez pomoci.

Možná udělala to nejlepší, co tehdy uměla. Ale nikdy neřekla, že ji to mrzí. Nikdy neřekla, že mě chtěla. A to bolí i po tolika letech. Odpustila jsem sobě? Taky nevím. Ale snažím se. Každý den.

Odpuštění může být lék

A tak tu sedím, osmdesátiletá žena, která prošla životem s batohem plným otazníků. Vím, že ten batoh jsem nesla, jak nejlépe jsem mohla. Dala jsem svým dětem, co jsem uměla.

A dnes doufám, že až jednoho dne přijdou, jen na návštěvu, řeknu: „Odpusťte mi. Měla jsem vás ráda. Jen jsem to neuměla ukázat.“ Láska se někdy ztratí mezi řádky.

Nikdy bych neřekla, jak vás může tížit celý život, že jste jednou v životě potkali osobu, která neprojevila dostatek citů. I když jsem ji neznala, byla to přece jen matka. Má matka.

Anna K. (80), Jihlava

Související články
3 minuty čtení
Bydlela jsem jen s babičkou v malém venkovském baráčku, slepice někdy zabloudily i do kuchyně. Ale bylo mi tam náhodou dobře. Je to už dávno. Naši utekli do Rakouska v pevném přesvědčení, že dítě, tedy mě, za nimi československé úřady urychleně pošlou. Nevím, kdo jim to nakukal, třeba se to někdy doopravdy stalo, ale v našem případě to takhle nefungovalo. Zůstala jsem v Čechách, na krku babičce
4 minuty čtení
Nikdy bych si nemyslela, že skončím v domově důchodců. Ale stalo se to, a co bylo nejhorší, to byl fakt, že jsem tam narazila na někoho hodně zlého. Když jsem si podruhé zlomila nohu, která se ne a ne dát do pořádku, uznala jsem porážku. Sama to už nezvládám. Syn měl starosti se svou firmou, dcera léta žila s rodinou v Německu a já už nebyla schopná si sama dojít ani pro rohlíky. Domov důchodců
2 minuty čtení
Když mi dcera Tereza oznámila, že má práci, byly jsme obě nadšené. Netušily jsme, jak jí to zničí život. Vždycky jsem ji vedla k tomu, aby si věřila a šla si za svým. Věřila jsem sama, že je dost schopná na to, aby si vybudovala pevné místo ve světě. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechá zatáhnout do něčeho, co ji bude pomalu stahovat ke dnu. Moje dcera byla rozvážná, slušná, až příliš důvěřivá
3 minuty čtení
Když jsem odemykala dveře té vilky, měla jsem v očích slzy štěstí. Vybudovala jsem si sen. A o ten mě připravila kamarádka. Roky jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole a tajně si kreslila plány na místo, kde budou děti vyrůstat s respektem, laskavostí a radostí. Chtěla jsem školku, kde se nebude křičet. Kde budou barvy, hudba a zahrada plná bylinek. Prodala jsem auto, vzala si půjčku
5 minut čtení
Potkala jsem ji, když jsem hledala pomoc k nemocné matce, o kterou jsem se starala. V té chvíli mi přišla jako zázrak seslaný z nebe… Přišlo to nečekaně. Moji maminku před lety ranila mrtvice. Z ničeho nic. Tahle žena plná elánu a chuti do života se přímo před našimi zraky sesunula k zemi. Byli jsme právě u ní na nedělním obědě a ona se nám chystala servírovat svoji vynikající pověstnou svíčkov
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Nevysvětlitelná zjevení v oblacích:  Vznáší se nám nad hlavou neobjevený svět?
enigmaplus.cz
Nevysvětlitelná zjevení v oblacích: Vznáší se nám nad hlavou neobjevený svět?
Domy, mrakodrapy či celá města vznášející se v oblacích pozorují překvapení svědkové po celém světě. Mnoho těchto hlášení je v posledních letech doloženo také videozáznamy. Podle vědců jde o prosté, i
Lahodný chřestový krém
tisicereceptu.cz
Lahodný chřestový krém
Zelený chřest je už několik let v kurzu. Vyzkoušejte dnešní recept, neboť si opravdu pochutnáte. Výhoda je, že to není složité. Ingredience 10 stonků zeleného chřestu 1 střední cibule 3 strouž
Užívá si Vacula rád s fanynkami?
nasehvezdy.cz
Užívá si Vacula rád s fanynkami?
Jak přiznal v nedávném rozhovoru, herec Adam Vacula (38) ze seriálu Odznak Vysočina, moc dobře ví, že je miláčkem žen a lichotivou pozornost fanynek si rád užívá. Co na to ale říká jeho partnerka,
Safír ze Srí Lanky ohromil rekordní velikostí
epochalnisvet.cz
Safír ze Srí Lanky ohromil rekordní velikostí
Nedávno nalezený drahokam pokřtěný Hvězda čisté země je považován za největší přírodní hvězdicový safír na světě. Jeho hodnota se odhaduje na až na 400 milionů dolarů. Předchozího držitele rekordu přitom svou velikostí překonal více než dvojnásobně. Srí Lanka je všeobecně považována za nejstarší známý zdroj drahokamových safírů. Archeologické a historické záznamy naznačují, že safíry
Okázalá korunovace: Leopold I. si pochutnával na 90 pokrmech
historyplus.cz
Okázalá korunovace: Leopold I. si pochutnával na 90 pokrmech
„Už jedou? Nic nevidím!“ poskakuje v davu nedočkavě kluk, který vyhlíží vzácnou návštěvu. Tuhle chvíli si nemohl nechat ujít. Hlučná salva z děl je znamením, že už se něco děje. Císařská rodina vstupuje do města.   Budoucí český král Leopold I. Habsburský (1640–1705) i jeho otec, římskoněmecký císař Ferdinand III. (1608–1657), v srpnu 1656 nastupují ve
Velikonoční vejce z Bread Society s exotickou chutí
iluxus.cz
Velikonoční vejce z Bread Society s exotickou chutí
Velikonoce se nezadržitelně blíží a pekařství Bread Society v pražských Košířích rozšiřuje svou nabídku velikonočních dobrot. Vedle tradičního beránka, italské holubice colomba nebo sladkého kynutého
Nový pohled na to, kdy lidé poprvé osídlili Ameriku
21stoleti.cz
Nový pohled na to, kdy lidé poprvé osídlili Ameriku
Chilská lokalita Monte Verde, jejíž stáří bylo odhadnuto na 14 500 let, přepsala v 70. letech minulého století dějiny osídlení Ameriky. Podle nejnovějšího výzkumu, jehož závěry byly zveřejněny ve věde
Dceru možná zničí alkohol
skutecnepribehy.cz
Dceru možná zničí alkohol
V naší rodině se moc nepilo, sklenku vína jsme si dávali jen výjimečně. Proč tedy moje dcera tak snadno propadla démonu jménem alkohol? Petra bývala odjakživa příkladná dcera. Byla slušná, dobře vychovaná, ve škole dosahovala pěkných výsledků a učitelé ji chválili. Snažili jsme se jí předat správné hodnoty, vést ji k poctivosti, odpovědnosti a úctě k sobě samé. Věřila
Okouzlující krása Sázavy: Pohled, který vás dostane
epochanacestach.cz
Okouzlující krása Sázavy: Pohled, který vás dostane
Na první pohled je hrdý a majestátní. Stojí nad řekou, což dělá z ČESKÉHO ŠTENBERKA dominantu celého okolí. Pohled na něj vás naplní úžasem Nejlépe bude, když se kvůli nádhernému výhledu na jeden z našich nejlépe dochovaných gotických hradů vydáte nejprve na protilehlý svah nad nádražím v Českém Šternberku. Odtud uvidíte skvostnou památku v celé její mohutnosti. Její krása
Tučňáci: Černobílí otužilci zvládají mráz i tropy kolem rovníku
epochaplus.cz
Tučňáci: Černobílí otužilci zvládají mráz i tropy kolem rovníku
Ostrovu kdesi v jižní části Atlantského oceánu vévodí aktivní sopka. Obyvatele bychom tu žádné nenašli. Tedy minimálně ty z lidské společnosti. Stačí se totiž podívat na rozlehlou pláň, kde postávají desítky tisíc tučňáků! Nosí sice frak, do divadla však nechodí. Příroda je vybaví křídly, ty ale místo rozrážení vzduchu slouží k bleskurychlému plavání. Tučňáci jsou skutečnou hříčkou zvířecí
Skvosty jižní Moravy
nejsemsama.cz
Skvosty jižní Moravy
Vydejte se jaru naproti do Jihomoravského kraje! Zajímavých zastávek je zde opravdu hodně. Je libo raději rozhlednu s dechberoucím výhledem, nebo unikátní chrám, či zámecký park? Tady je ta nej inspirace. Moravské Toskánsko Když na jižní Moravu, tak rozhodně do Moravského Toskánska, tedy pahorkatiny kousek od Kyjova. Dlouhé, mírně zvlněné pásy polí různých odstínů protínají silničky v okolí Šaradic, Svatobořic, Stavěšic,