Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná
V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života.
Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé rány nikdy úplně nezarostou. Bylo mi osmnáct let, když mi má adoptivní matka řekla, že nejsem její vlastní.
Neudělala to ze zlé vůle, spíš cítila, že už jsem dost stará na to, abych znala pravdu. Seděla naproti mně v kuchyni, kde voněla mramorová bábovka.
Poprvé jsem slyšela pravdu
Taková, kterou jsme dělávaly spolu. Se sklopeným zrakem mi maminka oznámila, že mě s otcem adoptovali z dětského domova, když mi byly sotva dva roky. V tu chvíli jako by se vše kolem mě zhroutilo.
Milovala jsem je a byla jsem vděčná za všechno, co pro mě udělali. Ale něco hluboko ve mně začalo praskat, jako když mráz trhá staré dřevo. Můj odraz v zrcadle už mi neříkal to, co dřív.
Kdo jsem byla? Kdo mě nechal v tom domově? Žijí moji rodiče? Jací jsou? Nemají nemoci, které bych mohla zdědit? Spoustu otázek jsem měla.
Cesta za pravdou
Trvalo mi několik měsíců, než jsem se odhodlala začít hledat. Byla to tehdy jiná doba, neexistoval internet, žádné databáze, žádné snadné stopy.
Psal se rok 1963. Chodila jsem do archivů, psala dopisy, potají mluvila s lidmi, kteří mohli znát někoho z minulosti. Trvalo mi pět let, než jsem se dopracovala ke jménu a adrese mé biologické matky. Pamatuji si ten den jako dnes.
Držela jsem ten kousek papíru v ruce a třásla se. Ne strachem, ale nadějí, že me možná chtěla a třeba ji k tomu někdo jen donutil. Možná mě konečně obejme, doufala jsem. Našla jsem ji v malém městě kousek od Ostravy. Bydlela v šedivém činžáku ve druhém patře. Zaklepala jsem.
První a poslední setkání
Otevřela mi žena s vrásčitou tváří a takovýma neživýma očima. „Dobrý den… Jsem Anna… vaše dcera.“ Pronesla jsem ta slova, která ve mně zrála roky, s něžností a bolestí. Dlouho se na mě dívala beze slova. Pak mě pustila dovnitř. Bylo tam ticho.
Žádné objetí, ani slzy, jen lhostejnost. Asi jediný scénář, který mě nenapadl. Myslela jsem na to nejlepší i nejhorší. Toto bylo něco mezi. Nezájem. Seděla naproti mně, jako by se nic nedělo, mluvila tiše a úsečně.
Řekla mi, že mě porodila ve svých šestnácti letech. Že to bylo těžké, že jí nikdo nepomohl. A že to bylo správné rozhodnutí. Zeptala jsem se na otce.
Jen mávla rukou a řekla, že to není důležité. Nepodívala se mi do očí. Po půl hodině vstala a řekla, že už musí někam jít. Poděkovala jsem jí. Ani nevím proč.
Prázdnota nikdy nezmizela
Vrátila jsem se domů a neřekla o tom nikomu. Ani své adoptivní matce, která tehdy bojovala s nemocí. Ani přátelům. Nikomu. Zavřela jsem to do sebe jako starou fotografii do šuplíku. Ale pokaždé, když jsem ráno otevřela oči, byla tam nově prázdnota.
Opravdu jsem viděla svoji matku a skutečně byla taková necitelná? Založila jsem rodinu. Měla jsem dvě děti. Dceru a syna. Byli zdraví, šikovní, milovali mě, ale já jim nedokázala dát to, co jsem možná kdysi chtěla.
Tu hlubokou mateřskou něhu, kterou si každé dítě zaslouží. Byla jsem na ně často tvrdá. Měla jsem ráda pořádek, režim a výsledky. Myslela jsem, že když jim dám vzdělání, zázemí, všechno hmotné, že to stačí. Dnes vím, že nestačilo.
Omluvy, které jsem nikdy nevyslovila
Když moje děti dospěly, odtáhly se ode mě. Ne že by mě opustily, ale byla mezi námi zeď. Taková ta, která se nepostaví přes noc. Rostla roky, já ji stavěla každým dnem, kdy jsem jim místo pohlazení řekla jen „ukliď si“.
Každým dnem, kdy jsem místo objetí nabídla jen radu nebo výčitku. Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mě to všechno bolelo. Jak jsem si každou noc přála vrátit čas a jak jsem toužila obejmout je a říct jim, že to není jejich vina. Že chyba byla ve mně. A v tom, co jsem si celý život nesla jako těžký batoh na zádech.
Naučila jsem se odpouštět
Dnes už je pozdě měnit minulost, ale není pozdě mluvit. A tak píšu tento příběh, možná pro sebe, možná pro ně. Možná pro někoho jiného, kdo si nese podobnou bolest. Odpustila jsem své matce? Nevím. Možná ano, snad trochu. Byla to mladá dívka, sama, bez pomoci.
Možná udělala to nejlepší, co tehdy uměla. Ale nikdy neřekla, že ji to mrzí. Nikdy neřekla, že mě chtěla. A to bolí i po tolika letech. Odpustila jsem sobě? Taky nevím. Ale snažím se. Každý den.
Odpuštění může být lék
A tak tu sedím, osmdesátiletá žena, která prošla životem s batohem plným otazníků. Vím, že ten batoh jsem nesla, jak nejlépe jsem mohla. Dala jsem svým dětem, co jsem uměla.
A dnes doufám, že až jednoho dne přijdou, jen na návštěvu, řeknu: „Odpusťte mi. Měla jsem vás ráda. Jen jsem to neuměla ukázat.“ Láska se někdy ztratí mezi řádky.
Nikdy bych neřekla, jak vás může tížit celý život, že jste jednou v životě potkali osobu, která neprojevila dostatek citů. I když jsem ji neznala, byla to přece jen matka. Má matka.
Anna K. (80), Jihlava