Domů     Shledání s matkou, které bolelo
Shledání s matkou, které bolelo
5 minut čtení

Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná

V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života.

Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé rány nikdy úplně nezarostou. Bylo mi osmnáct let, když mi má adoptivní matka řekla, že nejsem její vlastní.

Neudělala to ze zlé vůle, spíš cítila, že už jsem dost stará na to, abych znala pravdu. Seděla naproti mně v kuchyni, kde voněla mramorová bábovka.

Poprvé jsem slyšela pravdu

Taková, kterou jsme dělávaly spolu. Se sklopeným zrakem mi maminka oznámila, že mě s otcem adoptovali z dětského domova, když mi byly sotva dva roky. V tu chvíli jako by se vše kolem mě zhroutilo.

Milovala jsem je a byla jsem vděčná za všechno, co pro mě udělali. Ale něco hluboko ve mně začalo praskat, jako když mráz trhá staré dřevo. Můj odraz v zrcadle už mi neříkal to, co dřív.

Kdo jsem byla? Kdo mě nechal v tom domově? Žijí moji rodiče? Jací jsou? Nemají nemoci, které bych mohla zdědit? Spoustu otázek jsem měla.

Cesta za pravdou

Trvalo mi několik měsíců, než jsem se odhodlala začít hledat. Byla to tehdy jiná doba, neexistoval internet, žádné databáze, žádné snadné stopy.

Psal se rok 1963. Chodila jsem do archivů, psala dopisy, potají mluvila s lidmi, kteří mohli znát někoho z minulosti. Trvalo mi pět let, než jsem se dopracovala ke jménu a adrese mé biologické matky. Pamatuji si ten den jako dnes.

Držela jsem ten kousek papíru v ruce a třásla se. Ne strachem, ale nadějí, že me možná chtěla a třeba ji k tomu někdo jen donutil. Možná mě konečně obejme, doufala jsem. Našla jsem ji v malém městě kousek od Ostravy. Bydlela v šedivém činžáku ve druhém patře. Zaklepala jsem.

První a poslední setkání

Otevřela mi žena s vrásčitou tváří a takovýma neživýma očima. „Dobrý den… Jsem Anna… vaše dcera.“ Pronesla jsem ta slova, která ve mně zrála roky, s něžností a bolestí. Dlouho se na mě dívala beze slova. Pak mě pustila dovnitř. Bylo tam ticho.

Žádné objetí, ani slzy, jen lhostejnost. Asi jediný scénář, který mě nenapadl. Myslela jsem na to nejlepší i nejhorší. Toto bylo něco mezi. Nezájem. Seděla naproti mně, jako by se nic nedělo, mluvila tiše a úsečně.

Řekla mi, že mě porodila ve svých šestnácti letech. Že to bylo těžké, že jí nikdo nepomohl. A že to bylo správné rozhodnutí. Zeptala jsem se na otce.

Jen mávla rukou a řekla, že to není důležité. Nepodívala se mi do očí. Po půl hodině vstala a řekla, že už musí někam jít. Poděkovala jsem jí. Ani nevím proč.

Prázdnota nikdy nezmizela

Vrátila jsem se domů a neřekla o tom nikomu. Ani své adoptivní matce, která tehdy bojovala s nemocí. Ani přátelům. Nikomu. Zavřela jsem to do sebe jako starou fotografii do šuplíku. Ale pokaždé, když jsem ráno otevřela oči, byla tam nově prázdnota.

Opravdu jsem viděla svoji matku a skutečně byla taková necitelná? Založila jsem rodinu. Měla jsem dvě děti. Dceru a syna. Byli zdraví, šikovní, milovali mě, ale já jim nedokázala dát to, co jsem možná kdysi chtěla.

Tu hlubokou mateřskou něhu, kterou si každé dítě zaslouží. Byla jsem na ně často tvrdá. Měla jsem ráda pořádek, režim a výsledky. Myslela jsem, že když jim dám vzdělání, zázemí, všechno hmotné, že to stačí. Dnes vím, že nestačilo.

Omluvy, které jsem nikdy nevyslovila

Když moje děti dospěly, odtáhly se ode mě. Ne že by mě opustily, ale byla mezi námi zeď. Taková ta, která se nepostaví přes noc. Rostla roky, já ji stavěla každým dnem, kdy jsem jim místo pohlazení řekla jen „ukliď si“.

Každým dnem, kdy jsem místo objetí nabídla jen radu nebo výčitku. Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mě to všechno bolelo. Jak jsem si každou noc přála vrátit čas a jak jsem toužila obejmout je a říct jim, že to není jejich vina. Že chyba byla ve mně. A v tom, co jsem si celý život nesla jako těžký batoh na zádech.

Naučila jsem se odpouštět

Dnes už je pozdě měnit minulost, ale není pozdě mluvit. A tak píšu tento příběh, možná pro sebe, možná pro ně. Možná pro někoho jiného, kdo si nese podobnou bolest. Odpustila jsem své matce? Nevím. Možná ano, snad trochu. Byla to mladá dívka, sama, bez pomoci.

Možná udělala to nejlepší, co tehdy uměla. Ale nikdy neřekla, že ji to mrzí. Nikdy neřekla, že mě chtěla. A to bolí i po tolika letech. Odpustila jsem sobě? Taky nevím. Ale snažím se. Každý den.

Odpuštění může být lék

A tak tu sedím, osmdesátiletá žena, která prošla životem s batohem plným otazníků. Vím, že ten batoh jsem nesla, jak nejlépe jsem mohla. Dala jsem svým dětem, co jsem uměla.

A dnes doufám, že až jednoho dne přijdou, jen na návštěvu, řeknu: „Odpusťte mi. Měla jsem vás ráda. Jen jsem to neuměla ukázat.“ Láska se někdy ztratí mezi řádky.

Nikdy bych neřekla, jak vás může tížit celý život, že jste jednou v životě potkali osobu, která neprojevila dostatek citů. I když jsem ji neznala, byla to přece jen matka. Má matka.

Anna K. (80), Jihlava

Související články
3 minuty čtení
Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved
3 minuty čtení
Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,
3 minuty čtení
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem šla naposledy za mojí dcerou, abych se s ní rozloučila. Ta bolest byla nesnesitelná. Najednou jsem si uvědomila, že už tu prostě není. Moje dcera Petra byla zdravá, chytrá a krásná dívka. Nepřekvapovala nás žádnými problémy v dospívání, a když dospěla, byla úspěšná a měla jasné plány. Vypracovala se, našla si dobré zaměstnání a potkala Pavla, se kterým plán
2 minuty čtení
Dětství na vsi jsem nesnášela. Nebyla jsem proto ani na jednom třídním srazu. Teď je mi líto, že většinu spolužáků už nikdy neuvidím. Hned, jak to bylo možné, jsem se z té vesnice odstěhovala. Život tam byl středověk. Chtěla jsem do velkého světa, chodit do divadel, na koncerty, setkávat se se slavnými lidmi. A tak jsem si vzala o dvacet let staršího, rozvedeného inženýra, který měl u nás na vs
3 minuty čtení
Ten psík se objevil u našich vrat zničehonic. Nedal se odehnat. Netušili jsme, jak moc nám jednou pomůže a odmění se za to, že jsme mu dali najíst a napít. Bylo to krátce po narození naší malé Janičky. Měli jsme tehdy už tříletého synka Petříka ale s bydlením to vypadalo špatně. Peněz jsme moc neměli a na státní byt se čekalo dlouho. Proto jsme vzali zavděk podkrovím mého rodného domku a bydlel
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Radost z dítěte kazí Holíkové neshody?
nasehvezdy.cz
Radost z dítěte kazí Holíkové neshody?
Ze všech stran k herečce Natálii Holíkové (34), kterou diváci znají jako kuchařku Martinu ze seriálu Ulice, chodí gratulace k miminku. Před pár dny porodila překrásné děťátko, i když jméno ani pohla
Záhada nejrychlejší dráhy světa: Když hranice adrenalinu překročí bezpečí
epochaplus.cz
Záhada nejrychlejší dráhy světa: Když hranice adrenalinu překročí bezpečí
Do-Dodonpa měla být symbolem technického zázraku a adrenalinu. Jenže se proměnila v děsivou záhadu, když se objevily zprávy o vážných zraněních jezdců. Jak se mohla zábava změnit v nebezpečí? Proč nejrychlejší dráha na světě končí? V Japonsku, v zábavním parku Fuji-Q Highland, se nachází horská dráha, která měla slávu i smůlu. S názvem Do-Dodonpa byla
Whisky Life! Prague představí stovky různých whisky
iluxus.cz
Whisky Life! Prague představí stovky různých whisky
Už 14. a 15. listopadu se v pražské Novoměstské radnici uskuteční největší setkání milovníků whisky v Česku. Dvanáctý ročník festivalu Whisky Life! Prague nyní odhaluje hlavní body svého programu. V š
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Goldfingers Prague – místo pro dokonalou zábavu v Praze
epochanacestach.cz
Goldfingers Prague – místo pro dokonalou zábavu v Praze
Každá významná událost, ať už narozeniny či rozlučka se svobodou, představuje rovnici s několika proměnnými. Cílem je vždy stejný výsledek: vytvořit zážitek s takovou hustotou, aby se nesmazatelně zapsal do paměti. Mnoho pokusů však končí jen jako běžný večer s vyšším rozpočtem. Rozdíl mezi pouhou konzumací a skutečným prožitkem přitom spočívá v precizním řízení všech
Vyhnat krtka ze zahrady může být problém
epochalnisvet.cz
Vyhnat krtka ze zahrady může být problém
Asi to znáte. Chcete mít hezký trávník, záhonky plné květin a najednou, právě uprostřed, hromádka hlíny. A kdyby jen jedna. Je tu krtek. A to vám tak trochu, nebo možná víc, kazí náladu.   A nic není platné, že jste už od dětství milovali toho roztomilého tvorečka, který si tak přál kalhotky s kapsami. A
Slepý král si korunu ubránil
historyplus.cz
Slepý král si korunu ubránil
Jako malý chlapec se stal obětí mocenského boje v Uhrách a přišel o zrak. Mnoho dalších let se Béla bude před nepřáteli ukrývat v klášterech. Ti nakonec slepého mladíka vypátrají, ale nechají ho žít. Uherský král Štěpán II. nemá syna, a tak povolá svého bratrance ke dvoru a jmenuje ho svým dědicem. Syna s manželkou
Omeleta v toustovém chlebu
tisicereceptu.cz
Omeleta v toustovém chlebu
Vejce jsou skvělým zdrojem bílkovin, nadlouho zasytí a dají se připravit na sto způsobů. Zkuste dětem připravit chutný sendvič. Ingredience 4 vejce 3 lžíce mléka 1 svazek pažitky sůl a pepř
REVOLUČNÍ NOVINKA V PÉČI O ZDRAVÍ: Epigenetické mapování odhalí tajemství vašeho těla
21stoleti.cz
REVOLUČNÍ NOVINKA V PÉČI O ZDRAVÍ: Epigenetické mapování odhalí tajemství vašeho těla
Jak změnit svůj život díky analýze z vlasových folikulů Představte si, že byste mohli nahlédnout do svého těla jako do otevřené knihy a přečíst si, co skutečně potřebuje pro optimální fungování. Že
Přízrak hořícího muže: Tragický osud Jaspera Webstera z australské školy Downlands
enigmaplus.cz
Přízrak hořícího muže: Tragický osud Jaspera Webstera z australské školy Downlands
Střední odborná škola Downlands Sacred Heart v australském městě Toowoomba, Queensland, má za sebou neobvyklou a děsivou minulost. Ačkoliv se jedná o katolickou školu, její prostory byly během 2. svět
Moje rodina čelila kletbě kruté ženy
skutecnepribehy.cz
Moje rodina čelila kletbě kruté ženy
Někdy stačí v životě krátký okamžik a vše se převrátí naruby. Mně se to stalo před lety, když jsem nabourala do cizího auta. Jednoho podzimního odpoledne se mi nepříjemně změnil život. Došlo k tomu zhruba před osmi lety. Stačila jenom chvilička nepozornosti a všechno se ve zlé obrátilo. Autonehodě jsem zabránit nemohla Můj klidný a
Cuketové placičky s jogurtovým dipem
nejsemsama.cz
Cuketové placičky s jogurtovým dipem
Lehká, chutná a přitom levná alternativa masových jídel. Ingredience na 2 porce: ● 1 střední cuketa ● 2 vejce ● 3 lžíce hladké mouky ● 2 stroužky česneku ● sůl ● pepř ● olej na smažení Na dip: ● kelímek bílého jogurtu ● hrst nasekaných bylinek (pažitka, petržel, kopr) Postup: Cuketu nastrouhejte nahrubo a důkladně vymačkejte přebytečnou vodu – jinak by těsto bylo příliš řídké. Smíchejte ji s vejci, moukou