Na dovolené jsem se dostala do smrtelného nebezpečí. Už jsem se loučila se životem, když mě kdosi vytáhl ven.

Už ve škole jsem patřila k nejlepším plavcům. Měli jsme to v rodině, můj otec plaval dokonce závodně. Kdyby se nemusel ženit, asi by to ve sportu dotáhl hodně daleko. Tak se snažil vést   k vodním sportům i své děti.

Ve vodě jsem se cítila jako štika, dalo by se říct, že jsem byla velmi sebejistá i v hodně divokých vlnách. Když jsem jela prvně k moři, tehdy s rodiči, těšila jsem se. Neviděla jsem v něm žádný rozdíl od našich rybníků a bazénů.

Proto jsem měla být nejspíš za svou pýchu potrestána. Od příhody, která se mi kdysi stala, mě dnes dělí mnoho let, ale přesně od té chvíle mám z moře velký respekt. Podle lidí, kteří u události tehdy byli, jsem měla obrovské štěstí.

Žádný zákaz koupání tehdy nebyl. Nad pláží se mihotala vlajka, která slibovala bezpečné dovádění, včetně potápění. Byla jsem mladá, sebevědomá žena, která by, dle svého mínění, bez problémů přeplavala třeba polovinu naší republiky.

S takovou jsem se hrnula do vln, které se sice před pobřežím výhružně zdvíhaly, nebylo to ale rozhodně nic děsivého. Ve vodě kolem pláže bylo dost lidí.

Velká chyba

Plavala jsem k místu, kde se u skály vlévala do moře řeka. Jak jsem se později dozvěděla, a to nám měl říct delegát, bylo to místo, kde se s děsivou pravidelností každý rok někdo utopil. Mezi nešťastníky byli i dobří plavci jako já.

Jenže delegáti zájezdů často neznají dobře prostředí, v němž se jejich klienti pohybují. Byla to velká chyba, která pro mě mohla být fatální! Nebyla jsem daleko od břehu, vlny byly slabé a řeka se tvářila klidně. Vládlo podivné ticho a klid.

Nečekané trhnutí

Zpětně jsem si říkala, že temná hladina řeky byla jako černý náhrobní kámen. Ani nevím, jak se to stalo. Měla jsem pocit, že to byl nějaký vír, který se mě zmocnil, stáhl mě pod hladinu a tam se mnou několikrát zatočil.

A byl zase pryč. Začala jsem rychle plavat směrem, o kterém jsem byla přesvědčena, že míří na hladinu. Byla jsem zvyklá plavat pod vodou a vydržela jsem dlouho.

Plavala jsem a plavala, a hlavou mi blesklo, že plavu podezřele daleko. Přidala jsem na tempu. Cítila jsem, že se budu muset brzy nadechnout. Nikde ale hladina, nikde slunce a nebe. Začala jsem propadat panice. Plavala jsem, a nikde nebylo konce.

Vzduch došel, a já cítila, jak ztrácím vědomí… Už jen matně jsem zaregistrovala trhnutí. Kdosi mě chytl za nohy a táhl opačným směrem.

Jako v mlhách jsem vnímala tělo jakési bytosti, v jednu chvíli jsem měla pocit, že se přede mnou zjevil dokonce obličej, viděla jsem obrovské rybí oči a ustaranou tvář. Bylo to nejspíš tím, že můj mozek už vnímal realitu jinak, říkala jsem si později.

Nad hladinu

Nikdy mně ale nepřestane být divné, kdo to tehdy byl. Kdo mě vytáhl ven z hlubin. Probrala jsem se až na pláži. Kolem mě stála skupina lidí, plavčík a zdravotník, který mě oživoval.

Z vyprávění rodičů vím, že mě žádný plavec z vody nevytáhl – prý jsem najednou z vody vyletěla jako střela až do půli těla. Jako by mě někdo vystrčil nad hladinu. Ať to byl kdokoli, vděčím té bytosti za svůj život. Od té doby se držím v moři raději na mělčině.

Eva (62), Ostrava