Zjistila jsem, že lásku můžu potkat i v pozdním věku. Má dcera s tím má ale problém. Opravdu je nepřijatelné zamilovat se po šedesátce?

Dlouho jsem si myslela, že život po rozvodu znamená jen věčný boj s osamělostí. Nevěřila jsem, že bych ještě někdy mohla cítit to, co kdysi, když jsem ještě byla mladá.

Všechno se změnilo na kurzu tvůrčího psaní. Právě tam jsem potkala Pavla, muže, který mě okouzlil svým humorem a láskou k literatuře. Naše rozhovory se proměnily v dlouhé procházky a nakonec v něco víc.

Jako mezi mlýnskými kameny

„Marie, měla bys následovat hlas svého srdce,“ říkával mi Pavel pokaždé, když jsem se mu svěřovala se svými pochybnostmi. Moje dcera Tereza totiž nikdy neskrývala, jak moc jí vadí, že mám vztah.

„Mami, to přece není normální. Co si pomyslí lidé?“ ptala se mě často. Vždy mě to zabolelo. Vždyť jsem jen chtěla být šťastná. Pohrávala jsem si s hrníčkem a přemýšlela, jak najít ta správná slova.

„Jak to myslíš, zlatíčko?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem tušila, kam míří. „Buď se rozejdeš s Pavlem, nebo s námi o Vánocích nepočítej,“ řekla pevně. Cítila jsem, jak se mi srdce zvedá až do krku. Jak mě mohla stavět před takové rozhodnutí?

Na jedné straně byla moje dcera, na druhé muž, který mi do života přinesl tolik radosti. Byla jsem rozervaná, jako bych musela volit mezi dvěma světy. Tereza byla moje dcera, moje rodina, ale Pavel mi dával pocit naplnění.

Na jedné straně byla touha po štěstí, na druhé straně zase očekávání mých blízkých. Připadala jsem si ztracená. Vánoce se blížily a já cítila tíhu rozhodnutí, které jsem měla před sebou. Věděla jsem, že nemohu potěšit všechny.

„Tak jak ses rozhodla?“ zeptal se Pavel, když jsme spolu seděli v kavárně. V jeho očích byla upřímnost a starost. „Chci jet s tebou na hory, opravdu. Ale co Tereza?“ odpověděla jsem a nervózně jsem si skousla ret.

„Vím, že je to pro tebe těžké,“ řekl a vzal mě za ruku. „Ale nezasloužíš si taky trochu štěstí?“ Jeho slova byla jako hojivý balzám pro mou unavenou duši. Nakonec jsem se rozhodla, že Vánoce strávím s Pavlem na horách.

To ale ještě víc prohloubilo propast mezi mnou a Terezou. „Mami, nemůžu uvěřit, že sis opravdu vybrala jeho,“ řekla mi do telefonu. „Užij si ty svoje hory,“ pronesla a zavěsila.

Byl mi vždy oporou

Jednoho rána mi zazvonil telefon. Dceřin hlas zněl jinak, jako by se něco stalo. „Mami, není mi dobře,“ zašeptala. „Doktor říkal, že to může být vážné.“ Na okamžik se mi zastavilo srdce.

Hned jsem všeho nechala a chtěla jsem jí být nablízku, bez ohledu na to, co se mezi námi stalo. „Pavle, musím jít za Terezou. Potřebuje mě,“ řekla jsem a začala si balit věci. „Samozřejmě, odvezu tě,“ odpověděl bez váhání. Jeho podpora byla k nezaplacení.

Když jsme vešli do jejího bytu, našla jsem ji ležet na gauči – bledou a vyčerpanou. „Terezko, zlatíčko,“ začala jsem a jen stěží jsem zadržovala slzy. „Mami, nemusela jsi ho sem tahat,“ řekla vyčítavě a podívala se na Pavla.

„Jsem tu pro tebe,“ odpověděla jsem něžně a pohladila ji. V místnosti panovalo napětí, ale měla jsem pocit, že je tam s námi i něco jiného. Možná touha po porozumění a smíření?

Když jsem seděla u Terezy, nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, jak moc se můj život změnil od chvíle, kdy jsem potkala Pavla. Vzpomínala jsem na naše první setkání a na výlety do hor, které pro mě znamenaly víc než jen útěk od každodennosti.

Pomohly mi pochopit, co opravdu chci od života. S Pavlem po boku jsem se cítila silnější a jistější.

Věřím v dobrý konec

I když mě Pavel vždy podporoval, nedokázala jsem se zbavit výčitek. Udělala jsem dobře, když jsem dala přednost sobě a lásce? Po několika dnech, které jsem strávila péčí o Terezu, nastal čas na upřímný rozhovor.

Byla klidnější a v očích už neměla tu zlobu, kterou jsem u ní viděla, když jsem přišla i s Pavlem. „Mami,“ začala tiše, „přemýšlela jsem o tom všem. Vím, že jsi dlouho nebyla šťastná.“ Její slova mě uklidnila.

„Zlato, chci, abys věděla, že pro mě vždycky budeš ten nejdůležitější člověk na světě,“ řekla jsem a chytla ji za ruku. „Ale díky Pavlovi jsem našla něco, o čem jsem si myslela, že už to nikdy nezažiji.“ „Chápu,“ odpověděla s jemným úsměvem.

„Jen, možná, ještě nejsem úplně připravená to přijmout.“ Ten rozhovor, i když nebyl lehký, nám oběma pomohl pochopit, že můj život nemusí být podřízený tomu, co si myslí druzí. Věděla jsem, že je to začátek nové etapy.

„Co kdybys někdy přivedla Pavla na večeři?“ zeptala se Tereza nesměle. Byla jsem vděčná za ten okamžik a za porozumění, které mezi námi začalo vznikat. Snad jí to časem pomůže lépe zvládnout fakt, že mě Pavel požádal o ruku a já souhlasila.

Marie V. (68), Trutnov