Každé úterý chodím do městského parku. Je tam kavárna. Tam jsme sedávaly s kamarádkou.
Sedávám tam už sama. Vždy si srovnala šátek, kabelku, brýle. A měla pokaždé připravený nějaký drobný dárek. Kamínek, jablko, lístek se vzkazem. Říkala, že život je mozaika maličkostí a že každá věc má význam, pokud jí ho dáme.
Já tehdy nevěřila, že je možné zapomenout na něco velkého. Teď vím, že se člověk může rozloučit i bez rozloučení.
Začalo to šumem
Seznámily jsme se v knihovně. Obě jsme chtěly tu samou knihu. Byla o ženách, které začínají znovu v pozdním věku. Zasmály jsme se tomu nápadu a místo knihy jsme si daly čaj v cukrárně naproti. Od té doby jsme se vídaly pravidelně.
Ne denně, ale dost často na to, abych ji považovala za blízkou. Říkala jsem jí tichá voda. Mluvila málo, ale každé její slovo mělo váhu. Pomáhala mi s mobilem.
Učila mě posílat e-maily. Nosila mi domů voňavé sušenky. Já jí zase pletla rukavice, i když vždycky říkala, že má doma desatery. Byly jsme dvě starší ženy, každá se svou historií, ale najednou jsme si psaly i o půlnoci a posílaly si fotky zatažené oblohy.
Takové přátelství jsem nečekala. V tom věku už máloco člověka překvapí. Ale ona mě překvapovala pořád.
Pak přestala odpovídat
Nejdřív mi neodpověděla na zprávu. Pak jsem jí volala. Mobil byl nedostupný. Ještě ten den jsem upekla koláč a šla k ní domů. Zvonek nefungoval. Na dveřích byla jiná jmenovka.
Nikdo mi nic neřekl, sousedi jen krčili rameny. Žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Jen prázdno. Ptala jsem se, jestli jsem něco udělala špatně.
Zůstalo mi jen jméno
Její rukavice mám schované ve skříni. Nikdy je nenosím. A ten kamínek, co mi kdysi přinesla z dovolené, leží na polici vedle lampy. Občas se ho dotknu. Není to moc, ale je to něco. Lidé nemusí odejít proto, že přestali mít rádi. Někdy potřebují být jinde. Nebo prostě zmizí, aniž by věděli, jak moc budou někomu chybět.
Pavlína R. (68), Jihlava