Měla jsem jediné dítě, a jak se říká: jedno dítě, žádné dítě. Navíc mi babičky hodně pomáhaly. Ty pravé starosti jsem poznala o dost později.
Když se Jiřinka narodila, bylo mi dvacet let. Vzala jsem si kluka o dva roky staršího. Znali jsme se ze školy, bydlel také v naší vsi, a naše matky byly spolužačky a kamarádky.
Měla jsem to hodně ulehčené. Obě se okamžitě začaly o svou první a jedinou vnučku starat. Dá se říct, že mě k ní ani nepustily.
Ukázková máma
Do toho občas přijela moje starší sestra, která bohužel nemohla mít kvůli úrazu děti, a tak se taky hned k Jiřině hrnula. Všichni mi pomáhali, a tak jsem se brzy mohla vrátit do práce. Ani nevím, jak se to stalo, že šla moje dcera do první třídy.
A ani poté jsem mateřské starosti naplno neokusila, jedna babička odvedla Jiřinku do školy, druhá ji vyzvedla a psala s ní úkoly. Na víkend si ji braly na střídačku. Když Jiřinka maturovala, připadala jsem si jako by ani mojí dcerou nebyla.
Všechny moje starosti rodiče byly tatam, aniž bych si je kdy vyzkoušela. A můj muž? Ten viděl naši dceru ještě méně, než já. Jezdil na montáže a vydělával peníze. Jiřina se vdala o rok dříve, než já. V devatenácti, hned po maturitě. Musela.
Narodila se jí dcera Adélka. Jiřina to zvládala dobře, v tomto směru nebyla po mně. Byla to ukázková máma, která starostlivě běhala nejen kolem dítěte, ale také kolem svého manžela. Až jsem si říkala, kde se v ní vzala ta péče? Možná po mé matce?
Nebo snad po mé tchyni? Do roka otěhotněla znovu − i tentokráte se jí narodila dcera, moje druhá vnučka. I tu zvládala skvěle a nikterak mě hlídáním nezatěžovala. Možná se bála, protože mě znala.
Dvojitá starost
Jenže do roka a do dne otěhotněla potřetí. Tři vnuci, to už je moc! Říkala jsem si − a moje matka se mi začala smát, že si mě osud našel a poznám, co to je starat se o děti. V duchu jsem doufala, že to zase nějak vyjde a nebudu muset být hlídací babičkou.
Tentokráte ale dcera přišla s tím, že radost, nebo řekněme spíš starost, bude dvojitá. To nikdo nečekal! Jiřině se narodila dvojčata, oba kluci. A co víc, porod byl natolik komplikovaný, že dcera zůstala v nemocnici na několik dlouhých týdnů.
Bylo třeba se postarat o dvě vnučky, které byly doma. Zeťák sám to nezvládl, chtěl být stále nablízku Jiřině v nemocnici.
A je to tu!
Přivezla jsem si tedy vnučky k sobě a v práci si vzala náhradní volno. Doufala jsem, že to bude otázka dvou maximálně tří týdnů. Jenže se to všechno ošklivě zkomplikovalo.
Dcera se sesypala, v nemocnici si poležela ještě dýl, zatímco mně kromě vnuček osud naložil na bedra ještě dvojčátka. Téměř v padesáti jsem najednou kmitala kolem plotny jako zběsilá, běhala do školky ze školky, po dětských doktorech a vařila kašičky.
V noci jsem se nevyspala. Matka mi nepomohla, měla nemocnou páteř a tchyně na tom byla zdravotně ještě hůř. Byl to nejstrašnější rok v mém životě, kdy jsem, myslím, splatila vesmíru svůj dluh za to, že jsem se o své jediné dítě nikdy nestarala.
Když na to ale nyní, po letech vzpomínám, jsem na sebe hrdá, že jsem to tehdy zvládla.
Alice (64), Strakonice