Všechno jsem chtěla zvládnout sama, nikoho jiného jsem nepotřebovala. Tak jsem proti sobě poštvala všechny blízké a dnes jsem osamělá.
Vždycky jsem byla samostatná a byla jsem na to taky patřičně hrdá. Pomoc druhých jsem nepotřebovala, a to ani pomoc své rodiny. Hned, jak mi bylo osmnáct, jsem odešla z domova.
Hodně jsem cestovala a dokázala si slušně vydělat na živobytí. Partnera, se kterým jsem žila dvanáct let, jsem si nakonec nevzala. O naši dceru jsem se totiž dokázala postarat sama.
Obešla jsem se hrdě i bez alimentů, raději jsem ho neuvedla v rodném listě jako otce, aby si snad dceru nenárokoval. A stejně tak tomu bylo v rodině, od rodičů jsem nechtěla nic a na mladšího bratra nikdy nespoléhala.
Strašná zrada
Vlastně jsem ani domů za rodiči moc nejezdila, žila jsem nějaký čas v Rakousku. Zato bratr byl aktivní, rodičům se zalíbil natolik, že mu všechno odkázali ve své závěti. Že se tak stalo, jsem se dozvěděla až po jejich smrti.
Cítila jsem to jako strašnou zradu a nespravedlnost. Takhle mě, prvorozenou, připravit o všechno? Myslela jsem si bláhově, že se o ty pozemky a kus lesa zatím bratr postará a posléze se nějak slušně finančně vyrovnáme. Nestalo se tak. Připravil mě o všechno, a tím u mě skončil!
Usmíříme se?
Dalších dvacet let jsme spolu s bratrem nemluvili. Dnes jsem v důchodu a dcera se provdala daleko za oceán. Jsem sama a už nejsem tak hrdá, jako tomu bylo dříve.
Najednou pro mě ty peníze a majetek nejsou tak důležité, jako mít někoho blízkého, u koho bych cítila, že je mojí rodinou, že mu na mně záleží.
Poslední dva roky jezdím do rodného městečka alespoň o Dušičkách a doufám, že se tam potkám u hrobu rodičů s bratrem a slovo dá slovo. Posledně jsem měla chuť zaklepat na rodný dům. Chtěla bych se konečně usmířit. Přehnaná hrdost mi totiž přinesla jen samotu.
Alžběta (69), Brno