Matěj od sousedů mi byl vždycky tak blízký, připomínal mi mého bratra Aleše. Byli si i podobní, hodně podobní. Pak jsem zjistila proč…
S Alešem jsme měli hezký sourozenecký vztah. Byl to starší bratr, který mě chránil. Podle něj jsem posuzovala jiné kluky, navíc byl hodně podobný tátovi. Bydleli jsme v malé vesnici, kde se všichni dobře znají. Naši sousedé měli taky dvě děti.
Věra byla o mnoho let starší, Matěj byl stejně starý jako my. Společně jsme jezdili autobusem do školy a trávili hodně času o prázdninách. Jednou mě napadlo, když jsme seděli společně u rybníka, jak si jsou Aleš a Matěj podobní…
To byl asi i ten důvod, proč jsem se do Matěje zamilovala. A já mu taky nebyla lhostejná. Bylo nám čtrnáct a začali jsme spolu chodit romanticky za ruku a na rozloučenou jsme si dali pusu na tvář, až jsme se oba červenali. Tak tomu bylo dva týdny, než nás uviděl můj táta.
Můj bratr?
Hrozně se rozzuřil a od té chvíle mě hlídal jako oko v hlavě. „Na Matěje zapomeň!“ řval na mě nepříčetně. Byl tak urputný, až mi to začalo vrtat hlavou. Moje maminka se k tomu nevyjadřovala. Mlčela. Což mi přišlo taky divné.
I Matějově matce se nelíbilo, že se scházíme. Přitom jsme byli jako sousedé přátelé. Nikdy žádná hádka. Jednou k nám přijela na návštěvu teta Madla, kterou jsem měla moc ráda. Svěřila jsem se jí. Teta se zasmála a povídá:
„Nikdy ti nepřišlo divné, proč si jsou tvůj bratr a sousedovic Matěj tak podobní?“ Zírala jsem na tetu nechápavě, a pak mi to došlo. „Matěj je můj bratr?“ vyjekla jsem. Jak to ten táta mohl mámě udělat?
Jak jsem tak hlasitě kvílela v obýváku, přiběhla máma. „Co se děje?“ vyděsila se. A teta Madla, její sestra, ji povídá: „Vidíš, jak se chudák trápí? Nebylo by lepší, kdybys to té holce řekla na rovinu?“
Máma si běžela nalít do kuchyně panáka a vrátila se pro jistotu s celou flaškou. Pak si ke mně sedla a vyprávěla o tom, jak jí byl po narození bratra Aleše táta nevěrný se sousedkou.
Pohádali se
A když z toho románku sousedka otěhotněla, toužila se máma pomstít. Začala si v práci s kolegou, což ovšem táta nevěděl. Tak jsem pochopila, že můžu s Matějem randit klidně dál, neboť každý z nás má nakonec přece jen jiného tátu.
Jen můj táta to nevěděl a vědět nesměl. Ale stejně nakonec vyšla pravda najevo. To když jsme se s Matějem v jednadvaceti brali. Táta se tehdy hrozně s mámou pohádal, a ona mu konečně vpálila pravdu do tváře − jak to měla udělat už dávno!
Táta byl sice dlouho uražený, ale s mámou se nerozvedl. Časem ho to přešlo. Jako svou dceru mě nezavrhl a já svého pravého tátu nikdy nehledala.
Helena (61), Ostrava
