Byla to zlomyslná hříčka osudu? Ve vztahu jsem měla léta jasno, jenom partner se svatbou stále otálel. A pak jsem se najednou nechtěla vdávat já!
V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy si nebudu vědět rady s vlastním životem. Vždycky jsem měla všechno dopředu naplánované.
V lásce jsem nezažívala žádné bezmyšlenkovité vzplanutí, že bych přes růžové brýle tupě zírala na partnera jako na svatý obrázek. I tady jsem vždy stála nohama na zemi. Když jsem odešla studovat na vysokou školu, zahleděl se do mě spolužák. Nejdřív to bylo přátelství, ze kterého se až postupně vyvinulo něco víc.
Rodina se moc těšila
Martina jsem měla ráda, on mě miloval. Byl to pohledný, mladý muž z dobré rodiny, chytrý a věděl, stejně jako já, co od života chce. Na rozdíl ode mě se do svatby nehnal. Po studiu jsem to totiž byla já, kdo začal mluvit o svatbě.
On to ale moudře zvážil a řekl, že ještě dva tři roky počkáme, až se více postavíme na vlastní nohy. Uplynuly další čtyři roky, naše rodiny se už dokonale znaly a vyhlížely svatební oznámení. Můj Martin jednou přišel s kytkou a poklekl.
Přišlo mi to tehdy tak hloupé! Jako z nějakého trapného romantického filmu! Nicméně jsem se tvářila statečně, a dokonce vyloudila nadšený výraz. Naši rodiče byli ale dojatí, když se dozvěděli, že konečně přijde ta velká chvíle a my se vezmeme.
Já jsem ale žádné velké svatební nadšení najednou nepociťovala. Dokonce ani když mi švadlena brala míry na svatební šaty, což pro většinu holek bývá nejkrásnější okamžik. Přípravy na svatbu byly v plném proudu.
Už jen scházelo, abych poznala svědka svého budoucího manžela. O Jáchymovi básnil celou dobu, co jsme se znali. Byl to jeho spolužák ze střední.
Zbláznila jsem se?
Jakmile jsem ho uviděla ve dveřích, nohy se mi podlomily. Když promluvil, nedokázala jsem přestat poslouchat, visela jsem na jeho rtech. Z jeho pohledu mě mrazilo a svět se se mnou začal točit.
Celý zbytek večera a hlavně celou noc jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na toho muže. Zažívala jsem najednou něco, co se mi v životě nestalo. Můj rozum byl pryč, zamilovala jsem se na první pohled jako nějaká bláznivá školačka. Co mám dělat? Opakovala jsem si k ránu, když jsem stále ještě oka nezamhouřila.
Peklo
Když mě myšlenky na Jáchyma nepřešly ani v průběhu dne, došla jsem k názoru, že ho musím vidět. Vydala jsem se za ním na hotel, kde se ubytoval. A to jsem neměla dělat. Zůstala jsem u něj přes noc. Do svatby scházely tři dny.
S každou další hodinou jsem propadala víc a víc zoufalství. Nakonec jsem se den před svatbou odhodlala a běžela zrušit obřad. Nastalo peklo, takové drama jsem už nikdy v životě nezažila.
Odjela jsem v den své plánované svatby s Jáchymem do ciziny a několik let jsem nekomunikovala s rodinou. Až po čtyřech letech jsem se odvážila přijet – s malou dcerkou. Když ji viděli, vzali mě na milost. A ještě ty Vánoce přijali mezi sebe i mého muže Jáchyma.
Marcela (64), Písek
