Místo dítěte mi můj přítel přinesl štěně. Bylo tak krásné, že jsem si ho okamžitě zamilovala. Malá psice dostala příznačné jméno Kráska.

Nedokážu vysvětlit, proč jsme si pořídili psa. Přinesl ho Jiří, aniž to se mnou konzultoval. Když jsem se divila, odpověděl, že ze štěněte přece musí mít radost každý. Každý kromě mě, odpověděla jsem v duchu.

Protože já jsem chtěla dítě – a ihned jsem pochopila, že štěně jsem dostala místo něho. Jiří děti nechtěl. Možná to souviselo s tím, že neměl hezké dětství.

Otec od rodiny záhy odešel, labilní matka se z toho zhroutila a ze syna si udělala fackovacího panáka, křičela na něj kvůli sebemenší maličkosti. A tak jsem na štěně pohlížela zpočátku s hořkostí, což mi dlouho nevydrželo.

Bylo tak roztomilé, že jsem si ho již koncem prvního společného večera zamilovala. Byla to nádherná fena maďarského ohaře charakteristické zlatohnědé barvy, pojmenovali jsme ji Kráska.

Sbohem

Roky s Kráskou byly pěkné a plné legrace. Chodili jsme s ní na psí cvičiště a na dlouhé vycházky, protože ohař musí být neustále v pohybu, je to pro něj nutnost, ostatně mezi jeho předky jsou třeba i afghánští chrti.

Spala s námi v posteli, dokonce s námi i snídala, vyskočila si na třetí židli u našeho malého stolku a dostávala od nás dobroty. Postupem času jsem si uvědomila, že to nejhezčí na našem soužití je pes. Nic jiného nás nepoutalo.

A soudě podle Jirkova stále zachmuřenějšího obličeje jsem došla k závěru, že jsme si to uvědomili oba. Při představě, že si dáme sbohem, jsem nepociťovala nic než úlevu. Zároveň bylo však nutno položit si otázku: Co bude s Kráskou?

Oba jsme ji nepopsatelně zbožňovali. Ani jeden z nás se jí za žádnou cenu, za nic na světě nehodlal vzdát. Válčili jsme o ni, jako se válčí o dítě, ač bez soudních procesů.

Nakonec jsem si ji po mnoha hrozných scénách, kdy se třásl celý barák a sousedé zlostně bušili do zdí a řvali, ať už je proboha konečně ticho, vydupala.

Smutná

Bohužel, bylo to jen dílčí vítězství, ze kterého jsem neměla moc dlouho radost. Hravá a veselá Kráska se ze dne na den proměnila v posmutnělé zvíře, které leželo v předsíni na koberci a koukalo na dveře, kdy se vrátí jeho pán.

Nejvíc lpěla právě na Jiřím, což jsem v hloubi duše dobře věděla. A tak jsem se stala paničkou melancholického zvířete, které se krátce rozveselilo na procházce, aby se pak zas uvelebilo v předsíni a zoufale sledovalo dveře.

Srdce mi mohlo utrhnout, když jsem sbalila pelíšek, misku, hračky a pamlsky a zazvonila na svého bývalého. Když ho spatřila, vrhla se mu do náruče, div ho neporazila. Objímali se. Radostně štěkala. Udělala jsem dobrý skutek, ale pak jsem spoustu večerů proplakala.

Dana (68), severní Morava