Vykoukl na mě ze staré skříně na půdě. Ten kabát po babičce mě tak fascinoval, že jsem ho okamžitě začala nosit. V tu chvíli se začaly dít zázraky.

Po smrti babičky jsem se zapojila do vyklízení jejího malého domečku na Vysočině i já. Bylo mi tehdy jednadvacet let, a neměla jsem ten víkend nic důležitého na práci. Nebyla jsem vdaná, děti jsem neměla, na žádný mejdan jsem se nechystala.

Sedla jsem tedy s rodiči do auta a vyjela do rodné vísky mé maminky. Stejně jsem si plánovala, že tam někdy přijedu na několik dní a babičce poklidím. To se sice nikdy nestalo, ale po její smrti jsem to cítila jako svůj rest, který bych měla konečně splnit. Když jsme do babiččina domku přijeli, pustila jsem se do práce na staré půdě.

Samé poklady

Bylo tam tolik krámů! Zaprášených! Přes několik starých pytlů a krabic jsem se probojovala k velké šatní skříni. Otevřela jsem ji a s baterkou nahlédla. Viselo tam oblečení. Vedle různých šatů také kožich.

Už od pohledu mě napadlo, že bude pravý a že bude mít slušnou cenu. Odnesla jsem ho na zahradu jako parádní úlovek. Navzdory tomu, že mu bylo hodně let a z toho mnoho roků visel ve skříni, jsem si ho oblékla. V tu chvíli se se mnou zatočil svět.

Se zalíbením jsem se na sebe dívala do zrcadla a zdálo se mi, že to snad ani nejsem já. Ta krásná žena jako ze žurnálu! „Tobě to ale sekne!“ utrousila s obdivem moje matka, když mě uviděla. A pak už to říkal každý, kdo mě v kožíšku viděl.

Večer byla ve vesnici tancovačka a já měla chuť se tam podívat. Jako by mě tam cosi táhlo. K tomu kožíšku musela mít babička přece také střevíčky! Znělo mi v hlavě stále dokola – a já hledala a hledala, až jsem je opravdu našla. Taky na půdě, ve staré truhle.

Byly nádherné! Zdobené perletí a korálky, a k tomu jsem ještě objevila v malé skříňce bižuterii. I když nebyla valné ceny, byla parádní. Vyrazila jsem se bavit. Byla jsem hvězdou. A nejen v naší vesnici.

Okouzlující

Kožich po babičce jsem si odvezla a dala ho pečlivě vyčistit. Také střevíčky vyspravit. Jak jsem si to na sebe oblékla, každý na mně mohl oči nechat. A štěstí na sebe nedalo dlouho čekat.

V onom zázračném kabátku jsem potkala svého budoucího manžela a udělala velké štěstí. Našla jsem si práci svých snů, kterou dělám dodnes. Kožich mi stále visí v šatníku a kdykoli si ho oblékám, myslím na babičku.

Vlasta (66), Trutnov