Být matkou není nikdy snadné. Ale co když se z vašich dětí stanou dospělí lidé, kteří se nesnáší? To je situace, se kterou si teď nevím rady.
I když jsem si vždycky přála, aby byli sourozenci oporou jeden druhému, realita je úplně jiná. Mám dvě děti, dceru a syna, a jsou to dvojčata. V dětství byli nerozluční. Hráli si spolu, tajně si šeptali do ucha, smáli se stejným hloupostem.
Když jeden dostal trest, druhý se ho zastával. Vypadalo to, že budou vždycky držet při sobě. Jenže jak rostli, jejich rozdílné povahy se začaly stále více projevovat. Už jako teenageři se začali hádat. Tehdy jsem to vnímala jako běžné sourozenecké šarvátky. Nikdy by mě nenapadlo, že se to v dospělosti přemění v otevřené nepřátelství.
Naschvály, které bolí
Dnes jsou oba dávno dospělí, mají své vlastní životy, ale vztah mezi nimi se stal skoro toxickým. Místo toho, aby si pomáhali, dělají si naschvály. Když se dcera vdala, syn na svatbu nepřišel.
Když syn potřeboval půjčit auto, dcera odmítla, i když ho zrovna nepotřebovala. A já poslouchám jejich vzájemné stížnosti a mám pocit, že stojím uprostřed bitevního pole a snažím se marně obě strany smířit.
Rozhodující chvíle
Jednou jsem se rozhodla, že to tak nenechám. Naplánovala jsem rodinný výlet na hory. Bylo mi jasné, že je oba na stejné místo nedostanu jen tak, takže jsem použila malou lest.
Každému jsem řekla, že ten druhý nakonec odmítl jet, ale že já bych byla ráda, kdyby alespoň jeden z nich jel se mnou. A tak oba dorazili s představou, že tam budu jen já. Když se setkali, nastala chvilka ticha. „Ty jsi tady taky?“ řekla dcera podrážděně.
Syn jen pokrčil rameny. „Máma mě přemluvila.“ První hodina výletu byla rozpačitá. Šli jsme mlčky, každý v jiné části stezky. Už jsem si začala říkat, že jsem si to měla raději ušetřit. Ten výlet se nevyvíjel vůbec dobře.
Zachránil ji
Ale pak se najednou zvedl vítr a dcera si nevšimla ledového úseku na cestě. Uklouzla a padala dozadu. Hrozil jí opravdu nebezpečný pád. V tu chvíli k ní syn bleskurychle přiskočil a instinktivně ji chytil za ruku a pomohl jí udržet rovnováhu.
„Díky,“ zamumlala ještě trochu v šoku. Ale já v tu chvíli věděla, že to tam pořád je! To jejich jedinečné pouto, které kdysi měli. V tu chvíli jsem pochopila, že nějaké promlouvání do duše by nemělo žádnou cenu. To oni si k sobě zase musí najít cestu.
Vysvětlovat jim, že jsou rodina, že jednoho dne možná nebudou mít nikoho jiného než sebe, by stejně nemělo žádný smysl.
Domluvy byly k ničemu
Také jsem to párkrát zkusila a vždy to končilo stejně. Ve svých výrazech se dokonale shodovali. Oči v sloup, podrážděné povzdechy, a nakonec vypukla vzájemná hádka, která mě úplně odrovnala. Někdy se ptám sama sebe: „Kde jsem udělala chybu…
Byla jsem snad nespravedlivá? Dala jsem jednomu víc lásky než druhému?“ Jen doufám, že jsem chybu neudělala a že to je prostě něco, co bych nemohla ovlivnit, i kdybych se snažila sebevíc.
Hledání cesty zpátky
Náš společný výlet do hor mi dodal alespoň malou naději. Věřím, že někde hluboko v jejich srdcích je pořád láska, která je kdysi spojovala. A tak se snažím dál, i když zatím marně, hledat způsoby, jak je sblížit.
Po výletě mezi nimi sice nezavládla zázračná harmonie, ale něco se změnilo. Začali si alespoň psát, i když jen kvůli praktickým věcem. Když měl syn narozeniny, dcera mu popřála, a když měla ona důležitý pracovní úspěch, syn jí poslal gratulaci. Možná je to zatím jen malý krok, ale pro mě znamená strašně moc.
Přesto chci ještě víc
Protože ať už se mezi nimi stalo cokoliv, věřím, že rodina je něco, co nikdy nepřestává existovat. A i když se nesnášejí, já je miluju oba stejně. Přesto bych chtěla, aby si odpustili úplně a měli se rádi jako dřív. Nechci, aby žili v zatrpklosti navždy.
Začala jsem tedy organizovat společné rodinné obědy. Ne vždy to jde hladce, někdy si vymění pár jízlivých poznámek, ale já se snažím vytvořit neutrální atmosféru. Nedávno jsme se setkali na oslavě mých narozenin.
Čekala jsem, že se oba zase budou hádat, ale překvapivě se dokázali normálně bavit. Dokonce si připili sklenkou vína! To mě utvrdilo v tom, že není vše ztraceno.
Možná to bude trvat ještě nějaký čas, ale věřím, že jednoho dne se na sebe přestanou dívat jako na nepřátele a znovu objeví ten sourozenecký vztah, který kdysi měli.
Vlasta M. (59), Písek
