Dělá mi velkou ostudu. On, bývalý profesor na střední škole! Vždycky jsem na něho byla pyšná. Chlubila jsem se, jak dobře si spolu žijeme.

A teď? Brzy ráno se oblékne do montérek a vyráží do ulic! Na sobě má prapodivné oblečení. Oranžové montérky, stařičkou bundu a kulicha po vnukovi. S bambulí! Nohy obuté do děsivých pracovních bot. Popadne obrovskou tašku, co vypadá jako z nějakého ubrusu, a odchází z domova.

Nosí mi samá překvapení

Vrací se po několika hodinách, často až před obědem. Tašku plnou krámů vysype hned v předsíni a začne třídit. Ta taška bývá naplněná k prasknutí! A to ještě nějaké drobnosti vytáhne z kapes. Všeho se štítím.

Vždyť všechny ty věci můj manžel vytahal z kontejnerů rozmístěných po celém městě i jeho okolí. Vůbec mu to není trapné. Je to jeho nový koníček, který nezřízeně miluje. Zachraňuje planetu a ještě bohatne. Bohužel, má pravdu.

Občas najde dokonce nějaké sběratelské skvosty, na něž je náležitě hrdý. Starou panenku, vypelichaného medvěda, nástěnné hodiny nebo dokonce nějaké staré boty.

Má to cenu

„Budou mít cenu,“ ujišťoval mě, když si všiml mého zvednutého obočí. Měl pravdu! Prodal je s velkým ziskem. Hodily se do filmu z první republiky. Z manžela se stal postupem času velký znalec. Hned věděl, kde které zboží nabídnout a kolik peněz požadovat.

Nakazil se

Doufala jsem, že ho to časem omrzí, ale čím byl úspěšnější, tím byly moje naděje menší. „Musíš mu to nějak zprotivit,“ radila mi kamarádka, ale jak to mám asi tak udělat, netušila. Ani já ne.

Bylo to ode mě tuze ošklivé, že mám skoro radost, když jednoho dne vstal z postele a zjistil, že tak trochu zežloutl. U doktora potvrdili moje tušení. Dostal z té špíny žloutenku.

Málem skončil na skládce

Musel ležet a odpočívat. Na mně bylo vaření diety. Nesměl nic mastného. Byla to pro něho úplná tragédie. Ale já si v duchu říkala, že je to trest za to, co dělal. Každé ráno postával v pyžamu nervózně u okna a neustále mluvil jen o těch svých kontejnerech.

Jednou se dokonce přiznal, že leze dovnitř, aby mu u dna nic neuniklo. „Víš, že jsi mohla být už vdova?“ zeptal se mě s očima upřenýma do dáli, kde stálo těch kontejnerů hned pět vedle sebe. Zavrtěla jsem udiveně hlavou. Netušila jsem, co tím myslí!

„No, já vlezl dovnitř, ale nějak mi luplo v kříži a tak jsem se nemohl dostat ven. Přijelo popelářské auto a začalo nakládat.

Nebýt jedné paní, co šla kolem a všechno viděla, nevím, jak by to dopadlo! To by byla smrt, co?“ zeptal se a rozesmál. Nevěděla jsem, zda si ze mě dělá legraci, nebo ne. Obojí ale bylo dost smutné.

Kamarád se rád přidal

Měla jsem pocit, že se už asi dočista zbláznil. Napadlo ho, že bych mohla na nějaký čas, než se vyléčí, převzít jeho „živnost“, jak tomu svému počínání říkal, za něho. „Ty ses zbláznil!“ křičela jsem, až se lekl. Poznal, že tudy cesta nevede.

Nedal si pokoj a přemluvil svého známého. Byl to taky vysokoškolsky vzdělaný člověk a teď se v důchodu nudil. Prý vyzkoušel snad všechny koníčky světa, ale žádný ho nenadchl. Když mu manžel vylíčil, jaké dobrodružství a adrenalin denně zažívá, byl nadšený.

Prostě jsem získala dalšího blázna do sbírky. „Dva za cenu jednoho!“ říkala jsem si ironicky. Ten Martinův známý nebyl zprvu moc úspěšný, ale během týdne se slušně zapracoval. To když se přestal štítit a raboval stejně nadšeně, jako jeho kamarád, můj manžel.

Oba špinaví a spokojení

Stali se z nich nerozluční parťáci. Kontejneroví Pat a Mat. V poledne mi přijdou domů místo jednoho oba dva. Vysypou nedočkavě svůj dvojnásobný lup v chodbě.

Roztřídí všechno haraburdí a potom spokojeně, v tom svém špinavém oblečení, zasednou k prostřenému stolu. Mně čeká úklid, dezinfekce a praní těch jejich stejnokrojů. I manželův kamarád totiž nosí oranžové montérky a kulich po vnukovi. Jen po tom svém a nikoliv našem!

Dělá mi ostudu

Můj muž mi dělá ostudu, a velkou. Sousedka mě pomlouvá, kde jen může. Mám z ostudy kabát nejen v naší ulici! To ten její si koupil zahrádku a chová dvě slepičky. Jsou prý tak ochočené, že chodí za ním.Za jeho péči mu dávají každá denně vajíčko.

Musím se přiznat, že sousedce závidím. Co bych já dala za to, aby ten můj dostal rozum a přestal se hrabat v kontejnerech!

Začnu snad taky hledat

Lidé v ulici si na manžela ukazují a občas si i poklepou na čelo! Co na tom, že o hodně víc přispívá do rodinného rozpočtu? Co bych za to dala, kdyby měl normálního koníčka jako ostatní lidé. Třeba kdyby sbíral známky nebo cestoval!

Jednou mi z ničeho nic navrhl: „Co kdybychom někam jeli na dovolenou? Slyšel jsem, že v Anglii mají kontejnery plné věcí,“ usmíval se spiklenecky a ještě na mě mrkl. Myslela jsem, že omdlím. Poslala jsem ho do zahraničí s kamarádem.

Užívám si dočasné svobody a pořádku. Jen musím stále myslet na ty věci v kontejnerech. Co když tam je zrovna něco hodně cenného?

Marie K. (67), Chomutov