Už se na mě ani nepodíval, natož aby mi dal polibek. Snažila jsem se marně, ale stále jsem doufala v nějaký zázrak. Až návštěva kartářky mi otevřela oči.
Připadala jsem si trapně. Svádět chlapa, který sedí jen v nátělníku u kuchyňského stolu a popíjí z lahve to svoje pivo. Místo toho, abych se mu vysmála nebo ho normálně sjela, jsem ho stále milovala.
Toužila jsem po něm navzdory jeho zanedbanému zevnějšku. Co na něm vidím, říkala jsem si pořád dokola. Nemohla jsem si ale pomoct. Lásku jsem nedokázala přemoct!
Byl to krasavec
I on mě kdysi miloval. Zahrnoval mě květinami, které natrhal někde v parku, a hlavně svojí přízní. Zájmem a obdivem. Byl tehdy moc hezký. Vysoký a štíhlý chlap s hustými vlasy. V džínové bundě a s dřevěnými korálky na šlachovitém krku. Byl tak sexy!
Nejvíc jsem milovala jeho hluboký hlas. Když promluvil, podlamovala se mi kolena. Klidně by mohl dabovat nějakou filmovou hvězdu.
Po svatbě se hodně změnilo
Vzali jsme se a měli děti. Myslela jsem, že nám naše láska vydrží už navždy, ale mýlila jsem se. Bohužel hodně. Luboš ztloustl, zlenivěl, a dokonce přišel i o ty svoje krásné vlasy. A co na tom všem bylo nejhorší? Že už o mě nestál!
„Luboši, proč jsi takový chladný? Už se ti nelíbím?“ dotírala jsem na něho a on jen tak, bez zájmu, aniž by se na mě podíval, krčil rameny. „Co pořád máš?“ reptal a šel si do ledničky pro další lahev piva.
„Musíš ho svádět. Vzbudit v něm nový zájem. Zápal!“ radila mi pořád dokola kamarádka, ale sama měla máslo na hlavě. Byla už jednou rozvedená a druhý rozvod plánovala. Měla totiž milence, jehož totožnost přede všemi, i přede mnou, úzkostlivě tajila. I přesto jsem ji poslechla.
Jako dacan
Nakrůcala jsem se před Lubošem v nové noční košilce, ale on se jen zeptal, kolik tahle krajková paráda stála. Jako dacan! Navoněla jsem se luxusním parfémem, ale on prý měl zrovna rýmu a nic necítil.
Druhý den jsem musela kamarádce podrobně líčit, jak vše u nás doma probíhalo. Ani mi nebylo divné, že ji to pořád tolik zajímá. Takhle to šlo stále dokolečka.
„Půjdeme ke kartářce a budeme mít obě jasno,“ navrhla kamarádka, a aniž čekala na svolení, objednala nás hned na další den. Byla jsem na ni naštvaná, protože kartářka nebyla právě z nejlevnějších, ale zvědavost mi přece jen nedala.
Byla jsem zvědavá
Čekala jsem nějakou čarodějnici v černém hábitu a turbanu. Přivítala nás ženská v riflích a bílých dřevákách. Na krku měla stříbrné srdíčko a plavé vlasy si svázala do copánku. Její modré oči zářily jako letní obloha. Navíc krásně voněla.
Hned mi byla sympatická. Nechápala jsem, že právě ona je tou vyhlášenou kartářkou. Tipla bych ji spíš na nějakou bývalou modelku. Pozvala nás dál a usadila v moderně zařízeném obýváku. Nejstarší v její domácnosti byly ty její karty.
Byla jiná, než jsem čekala
„Mám je po prababičce. Řemeslo se u nás v rodině dědí z generace na generaci,“ řekla hrdě, zatímco poctivě míchala karty. Nechala mě z notně ohmataného paklíku vybrat tři. Chvíli na ně koukala a potom mě s povzdechem vyzvala, abych si vytáhla ještě jednu.
Zmocnilo se mě zlé tušení. Neděje se něco? Přišlo mi, jako by se celý svět se mnou začal točit. „Vzbuďte se, dýchejte zhluboka!“ uslyšela jsem. Nade mnou se skláněla kartářka a lehce mi masírovala tváře.
Kamarádka zatím seděla v sousedním pokoji, jakési čekárně, a nerušeně si četla nějaký módní časopis. Netušila, jaké drama se hned vedle ní odehrává.
Musela mě vzkřísit
„Omdlela jste,“ řekla trochu vyčítavě kartářka a hned se jala výkladu. „Váš manžel má jinou ženskou. Už dlouho! Být vámi, zkontroluji si všechny finance. Chystá se vás nejen opustit, ale i obrat o všechno. Jen neví, jak to nejlépe udělat,“ řekla s jistotou.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Něco tak ošklivého by mi přece můj milovaný Luboš nikdy neudělal! Ani kamarádka s výsledkem věštění nebyla spokojená. Milenec ji prý jen využívá. Šly jsme od ní jako dva zpráskaní psi. Semínko pochybností ve mně zůstalo.
V noci jsem šla pátrat. Prohledala jsem na internetu bankovní výpisy, Lubošův telefon, kapsy, obsah batůžku a dokonce i auto. Přihrádky a kufr. Už jsem se chystala z auta domů do tepla, když jsem pod sedačkou zahlédla něco červeného. Krabičku od šperků.
Náušnic, soudě podle dvou dírek v sametu uvnitř. Byla jsem si jistá. Ženskou Luboš opravdu měl.
Potřeboval změnu
Ráno jsem na něho udeřila. Zapíral, zatloukal, lhal, až se mu od pusy prášilo. Potom to vzdal a přiznal se. Zahýbal mi skoro rok a chystal rozvod. „Víš, pochop to,“ naléhal.
„Spolu jsme už tak dlouho. Potřeboval jsem změnu. Podívej se na sebe, jak vypadáš!“ vyčetl mi a měl u toho takový pohrdavý výraz. To byla poslední kapka. Ani jsem nekomentovala, jak vypadá on. Nikdy jsem mu jeho vzhled nevyčetla. A on na mě takhle!
Byla jiná, než jsem si myslela
Už jsem byla ochotná i uvěřit, že se mě chystá okrást. Podala jsem žádost o rozvod. Jen jsem stále nevěděla, které ženské dal vlastně Luboš přede mnou přednost. Nakonec se ukázalo, že tou tajemnou milenkou byla moje kamarádka!
Zatímco mě utěšovala a udělovala ty svoje dobré rady, vesele ho sváděla a číhala na příležitost mě připravit o peníze. Jak jen se mi mohla podívat do očí, jak mohla ranit právě mě. Proč si umanula sebrat mi moji lásku? A já jí věřila.
Naslouchala jsem jejím radám. Musela se v duchu smát, jak jí skáčů na špek a věřím každé slovo. Takovou zákeřnost jsem nemohla nechat jen tak. Ale pomsta bude sladká. Vybrala jsem ze společného konta, co se dalo, a vyměnila zámek u dveří.
Ať si spolu té jejich lásky užijí, ale za svoje! Udělala ze mě pěknou blbku. Z ní bude taky, o to se postarám!
Moje stesky slyšel cizí chlap
Vymýšlela jsem kdeco, ale nenapadlo mě nic, co by stálo za to. Pomstu jsem potřebovala kvůli sobě. Svému pocitu, že jsem zvítězila. Že nejsem tak hloupá, jak se zdá. Ale očividně měli ti dva nade mnou navrch. To bylo něco, s čím jsem se nedokázala smířit.
Přemýšlela jsem, kdo by mi poradil. Vždycky mě nakonec napadla jediná osoba, které jsem mohla na sto procent věřit. Moje zesnulá maminka. Na hřbitově jsem se jí se vším svěřila. I s tím, že nevím, jak se těm dvěma pomstít.
Odpovědi jsem se dočkala téměř okamžitě. „Promiňte, ale nemohl jsem si pomoct a vyslechl vaši zpověď,“ řekl mi nějaký pán a přistoupil ke mně. Předtím jsem si ho vlastně nevšimla. Nejspíš byl skloněný k nějakému hrobu. Zadíval se mi do očí a mírně se usmál.
„Nezlobte se na mě, ale chci vám něco říct. Pomstou jen maříte čas. Máte na víc! Nekažte si život zbytečnostmi,“ řekl a kývl na pozdrav.
Potkala jsem lásku
Chystal se odejít. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Že mi řekl víc než všechny moje kamarádky dohromady. Zavolala jsem na něho, aby počkal. Jindřich se zastavil a mírně sklonil hlavu, aby se představil.
Byl na hřbitově za svojí manželkou, která odešla až příliš mladá. On chodil na hřbitov asi ze stejného důvodu jako já. Vypovídat se ze svých trápení.
Jsem šťastná
S Lubošem jsem se opravdu rozvedla. Nevěřil, že se něco takového může stát. A moji bývalou kamarádku si vzal. Teď prý toho lituje, protože ona ho prohání a nenechá zahálet.
S Jindřichem jsme spolu už skoro pět let a máme se moc rádi. Svého zadostiučinění jsem se nakonec dočkala. Byla to moje nová láska, moje štěstí.
Květa S. (58), Olomouc
