Dlouho jsem se rozhodovala, jestli o tom, co se stalo, vůbec někdy promluvím. Ale jak člověk stárne, přemýšlí jinak.

Některé vzpomínky už nejsou tak bolestivé. Což je logické. Přesto mne překvapí, že ten stesk může být silný, jako když mi bylo těch 12 let. Dnes je mi 80 let. Tenkrát bylo jaro. Vše bylo krásné. Začalo být teplo, příroda se barvila.

Nový začátek, jak říkávala maminka. S rodiči jsme měli v plánu jet k jezeru. Nikdy jsme tam ale nedorazili.

Bylo to rychlé

Táta, který řídil, ztratil kontrolu nad autem. Nikdy jsem se nedozvěděla, co se přesně stalo. Údajně byla mokrá vozovka. Já si pamatuji ten zvuk, a jak se auto smýká. A byla zvláštně potemnělá obloha. Pak už nic. Odvezli mne do nemocnice.

Tam jsem se dozvěděla, že rodiče už nikdy neuvidím. I když trvalo, než mi někdo něco řekl, cítila jsem z výrazu dospělých, že je to zlé.

Ten pohřeb…

Teta, sestra mámy, byla silně věřící, proto trvala, že musím na pohřeb. Bylo to velmi bolestivé. Brečela jsem, nechtělo se mi vstávat a sedat si. Chtěla jsem si poplakat v soukromí. Co mi to dalo, že jsem koukala na ty rakve?

Jinak měla teta ale pochopení, dospěla jsem u ní. Nikdy jsem se ale už necítila jako doma. Všechno se změnilo. Zůstala jsem uzavřená v sobě. Jakoby se moje duše stala temnou jeskyní, ze které jsem se bála vyjít. Bylo tu jen prázdno, které jsem si nesla až do dospělosti.

Srdce plné smutku

Nikdy jsem si nezvykla na to, že tu rodiče nejsou. Že neuvidí, jak pokračuje jejich rod. Že nepoznali mého skvělého muže, úžasné děti. Nemohli mít radost z mé rodiny a z toho, že o mě bude dobře postaráno.

Nikdy jsem to ale nikomu neřekla, protože jsem si myslela, že přiznám nějakou slabost.

Nový život se mi povedl

V koutku duše ten smutek stále je. Ale mám děti a vnoučata a vím, že se mi podařilo vybudovat vlastní nový život. Jen bych chtěla vědět, jestli by na mě byli rodiče pyšní. Možná se dívají někde z nebe. Občas si povídám s jejich fotkou. Jsem blázen?

Trošku to tak vnímám, protože se hlídám, abych to nedělala před mužem. Netuší, že si občas popláču. No jo, ta bolest nikdy zcela nezmizí.

Milena V. (78), Brno