Když se dneska dívám zpátky, připadá mi, že celý můj život je jako film. Některé scény bych ráda vymazala, jiné zůstávají neodbytně v paměti.

Ať už chci, nebo ne, stále mám před očima ten den, kdy mě podrazila moje nejlepší kamarádka. Bohužel. To zabolí. Bylo mi tehdy kolem padesáti let. Měla jsem vše, co člověk potřebuje – práci, dům, rodinu. Ale život umí rozdávat rány. Proč by měl být člověk jen spokojený?

Bezmezně jsem jí věřila

Potřebovala jsem půjčit peníze, protože jsme měli s mužem větší výdaje. Obrátila jsem se na Veroniku, moji dlouholetou kamarádku, které jsem kdysi pomohla já, když neměla kde bydlet. Věřila jsem jí.

Byla jsem jí vděčná

Myslela jsem, že v takové situaci mi pomůže a že nebudu muset nikam jinam. Což mi potvrdila slovy: „Vždyť jsi moje kamarádka.“

Najednou přišla ona

Přiznám se, že jsem si tehdy půjčila částku, u níž jsem si neuměla představit, jak ji vrátím. Ale v té chvíli mi to přišlo jako jediná cesta, jak vyřešit problémy, a že poté se najde řešení. A ono se našlo.

Pak jsem skutečně získala peníze z prodeje bytu po tetě a Veronice jsem vše vrátila. Bylo to v pohodě, přesto ale mezi námi byla minulost, kdy mi Veronika půjčila větší obnos peněz, takže když byla v nouzi ona, bylo mojí povinností jí to oplatit.

Jednoho dne přišla. Ale chtěla třikrát víc. 150 000 korun. Věděla, že z prodeje bytu peníze mám.

Váhala jsem s pomocí

Bylo to už moc, ale nemohla jsem odmítnout. Půjčila jsem jí peníze. Jak čas plynul, Veronika začala být stále více vzdálená. První měsíc se občas ozvala.

Když jsme se konečně setkaly, tvrdila, že se zrovna nachází v těžké životní situaci a že ještě potřebuje čas na vrácení peněz. Další měsíc nic. Ani nenapsala SMS. Měsíc za měsícem jsem si začala připadat jako blázen, který se nechal oklamat. Bylo ticho.

Zmizely i ty výmluvy a sliby, které nikdy nebyly splněny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Veronika mě podrazila. Bylo to těžké přijmout.

Zkrátka jsem naletěla

Pochopila jsem, že lidé, ke kterým je člověk až moc laskavý, mohou ublížit nejvíce. Možná že Veronika nikdy neměla v úmyslu mě podvést, ale zmizet? Dneska se na to dívám s odstupem. Ačkoliv mě to hodně bolelo, už se s tím nějak vyrovnávám.

Nevím, kde nyní je

Život jde dál a já už vím, že nejenom kamarádům, někdy ani rodině nelze bezmezně věřit. Veronika už v mém životě není. Nevím, kde je. A je mi to asi jedno.

Vilma T. (70), Cheb